Pangermanismus

Pangermanismus byl politický a kulturní proud usilující o sjednocení všech německy mluvících národů do jednoho státního útvaru. Vznikl v 19. století jako reakce na roztříštěnost německých zemí a vrcholil v nacistické ideologii Velkoněmecké říše. Jeho důsledkem byly dvě světové války a přetvoření mapy Evropy.

Historie

Kořeny pangermanismu sahají do období napoleonských válek, kdy se v německých zemích probudilo národní uvědomění v odporu proti francouzské nadvládě. Filozofové jako Johann Gottlieb Fichte ve svých Řečech k německému národu vyzývali k jednotě a kulturní obnově. Studentské spolky a vlastenecká hnutí snila o sjednocení roztříštěných knížectví, království a svobodných měst do jednoho národního státu.

Revoluční rok 1848 přinesl první pokus o sjednocení zdola. Frankfurtský parlament sestavený z volených zástupců německých zemí debatoval o podobě budoucího státu. Zásadní otázkou bylo, zda má nové Německo zahrnovat i rakouské državy s jejich neslovanským obyvatelstvem, takzvané velkoněmecké řešení, nebo se omezit na území pod pruským vedením, takzvané maloněmecké řešení. Revoluce byla potlačena a sjednocení odloženo o dvě desetiletí.

Pruský ministerský předseda Otto von Bismarck dosáhl sjednocení shora třemi vítěznými válkami. Prusko-dánská válka roku 1864, prusko-rakouská válka roku 1866 a prusko-francouzská válka let 1870 až 1871 vedly k vyhlášení Německého císařství ve Versailles v lednu 1871. Bismarckova říše však nezahrnovala rakouské Němce ani německé menšiny v jiných státech, což ponechávalo pangermanistům prostor k dalším požadavkům.

V posledních desetiletích 19. století nabyl pangermanismus agresivnějšího charakteru. Roku 1891 vznikl Všeněmecký svaz, který propagoval koloniální expanzi, námořní zbrojení a ochranu německých menšin v zahraničí. Rasové teorie o nadřazenosti germánské rasy dodávaly hnutí pseudovědecký základ. Pangermánští ideologové hlásali právo Němců na životní prostor a vedoucí úlohu v Evropě.

První světová válka byla částečně důsledkem pangermanistických ambicí. Německé válečné cíle zahrnovaly anexe na západě i východě a vytvoření středoevropského hospodářského prostoru pod německou hegemonií. Porážka a versailleský mír tyto plány zmařily a naopak odtrhly německé menšiny v Alsasku, Poznaňsku, Sudetech a jinde od mateřského státu. Pangermanismus se tím neoslabil, ale radikalizoval.

Nacistická ideologie převzala pangermanistické myšlenky a dovedla je do extrému. Hitler požadoval sjednocení všech Němců v jedné říši, zrušení versailleských hranic a dobytí životního prostoru na východě. Anšlus Rakouska v březnu 1938, mnichovská dohoda odstupující Sudety v září 1938 a rozbití Československa v březnu 1939 byly prezentovány jako naplnění pangermanistického programu. Druhá světová válka ukázala, kam vede snaha o násilné přetvoření Evropy podle etnických představ.

Porážka nacismu roku 1945 znamenala konec pangermanismu jako politické síly. Německo bylo rozděleno, miliony Němců vyhnány z východních území a samotná myšlenka etnického sjednocování zdiskreditována. Sjednocení obou německých států roku 1990 proběhlo v demokratickém rámci bez územních nároků vůči sousedům. Pangermanismus zůstal historickým pojmem varujícím před nacionalistickým extremismem.

Ideologie a varianty

Pangermanismus nebyl jednotným hnutím, ale zahrnoval různé proudy od kulturního nacionalismu po rasový imperialismus. Umírnění pangermáni usilovali o kulturní a hospodářskou spolupráci německy mluvících zemí bez nutnosti politického sjednocení. Viděli v německém jazyce a kultuře pojítko překračující státní hranice a prosazovali výuku němčiny, výměnu studentů a spolupráci univerzit.

Radikálnější křídlo požadovalo politické sjednocení včetně rakouských Němců, pobaltských Němců, švýcarských Němců a německých menšin v Rusku, Uhrách či na Balkáně. Někteří ideologové zahrnovali do germánského světa i Nizozemce, Vlámy, Skandinávce a dokonce Anglosasy jako příbuzné germánské národy. Tyto maximalistické představy narazily na odpor samotných oslovených národů, které si nepřály rozpuštění ve Velkoněmecku.

Rasová složka pangermanismu se prosazovala od konce 19. století pod vlivem sociálního darwinismu a dobových rasových teorií. Germáni byli prohlašováni za tvůrce civilizace, nadřazené slovanským a románským národům. Židé byli vykreslováni jako rasový nepřítel usilující o rozklad germánského světa. Tato ideologie připravovala půdu pro nacistický antisemitismus a rasové zákony.

V českých zemích se pangermanismus projevoval německým nacionalismem v pohraničních oblastech osídlených německou menšinou. Sudetoněmecká strana Konrada Henleina se ve třicátých letech stala nástrojem nacistické politiky směřující k rozbití Československa. Mnichovský diktát z září 1938 představoval triumf pangermanistické myšlenky, který byl vykoupen druhou světovou válkou a poválečným odsunem sudetských Němců.

Zajímavosti

• Všeněmecký svaz měl před první světovou válkou přes třicet tisíc členů a značný vliv na veřejné mínění prostřednictvím vlastních novin a publikací.
• Rakouský císař František Josef I. odmítal pangermanismus jako hrozbu pro mnohonárodnostní podstatu habsburské monarchie.
• Heslo Heim ins Reich, domů do Říše, se stalo nacistickým sloganem ospravedlňujícím anexe území obývaných německými menšinami.
• Švýcarští Němci tvořící většinu obyvatel Švýcarska nikdy nepodporovali připojení k Německu a uchovali si neutralitu v obou světových válkách.