Šestikrejcar

Šestikrejcar (6 krejcar) představoval stříbrnou drobnou minci habsburské monarchie, která se v českých zemích razila od poloviny 17. století až do roku 1849. Tato mince o nominální hodnotě šesti krejcarů vznikla na základě měnové reformy císaře Leopolda I. a stala se běžným platidlem každodenního obchodu. V českém prostředí získala lidový název "dvougroš" nebo "dvoučeskej", který odrážel její dvojnásobnou hodnotu oproti tříkrejcaru.

Historie

Zavedení šestikrejcaru souviselo s rozsáhlou měnovou reformou habsburské monarchie v polovině 17. století, která reagovala na hospodářský chaos po třicetileté válce. Císařským patentem ze dne 28. března 1659 nařídil Leopold I. ražbu nových stříbrných nominálů, které měly stabilizovat drobný peněžní oběh. Šestikrejcar se stal základním článkem tohoto systému společně s tříkrejcarem a vyššími nominály.

První české šestikrejcary začala razit pražská mincovna v roce 1664 pod vedením mincmistra Kryštofa Margalíka. Mince měly přesně stanovenou váhu 3,733 gramu při ryzosti stříbra 438/1000, což představovalo 1,635 gramu čistého stříbra. Tyto parametry vycházely z říšského mincovního řádu a zajišťovaly kompatibilitu s mincemi raženými v ostatních částech monarchie.

V průběhu 17. a 18. století procházel šestikrejcar několika reformami. Významná změna nastala instrukcí z 19. září 1693, kdy byla účetní hodnota šestikrejcaru přepočítána na sedm krejcarů bez změny kovového obsahu. Tato úprava měla pomoci při sjednocování měnového systému napříč habsburskými zeměmi. Nicméně v běžném obchodním styku se nadále používalo původní označení šestikrejcar.

Kromě Prahy se šestikrejcary razily také ve slezských mincovnách - především ve Vratislavi, Kladsku, Opoli a Břehu. Za vlády Josefa I. (1705-1711) a Karla VI. (1711-1740) pokračovala ražba v těchto mincovnách s různou intenzitou podle místních ekonomických potřeb. Po válce o rakouské dědictví byla ražba v Praze obnovena pod vedením mincmistra Františka Scharffa v letech 1732 až 1736 a znovu roku 1740.

Období vlády Marie Terezie (1740-1780) přineslo centralizaci mincovní výroby. V českých zemích se šestikrejcary razily výhradně v Praze v letech 1743-1744 pod Scharffem a 1746-1747 pod Ignácem Kramerem. Současně byly vydávány mince pro Františka I. Štěpána Lotrinského jako spoluvladaře. Významný mezník představoval patent z 30. července 1748, který nařídil stažení starých mincí, následovaný další instrukcí ze 7. listopadu 1750, která definitivně nahradila šestikrejcar sedmikrejcarem.

Přesto byl stříbrný šestikrejcar znovu zaveden za Františka II. (1792-1835) na základě instrukce z 20. dubna 1795. Tato obnova souvisela s napoleonskými válkami a potřebou drobných mincí pro vojenské účely. Ražba probíhala pouze v roce 1795 pod mincmistrem Ignácem Kendlerem. Následně byl šestikrejcar nahrazen měděnou verzí podle císařského dekretu z 21. prosince 1799, ražba měděných šestikrejcarů začala rokem 1800.

Poslední kapitolu historie šestikrejcaru napsal Ferdinand V. (1835-1848), který dekretem z 1. června 1848 obnovil ražbu stříbrného šestikrejcaru. Pod vedením mincmistra Františka Leitnera byl vyražen ročník 1848. Za Františka Josefa I. (1848-1916) došlo ke snížení hmotnosti z původních 2,23 gramu na 1,91 gramu. Ročník 1849 ražený Antonínem Francem se stal posledním šestikrejcarem vyraženým v českých zemích.

Technické parametry a výtvarné provedení

Šestikrejcary procházely během své historie vývojem technických parametrů. Původní leopoldovské ražby z let 1664-1705 měly hmotnost 3,733 gramu při ryzosti 438/1000. Průměr mince činil přibližně 24 milimetrů. Za Marie Terezie došlo k mírnému snížení na 3,5 gramu, zatímco obsah stříbra zůstal zachován.

Výtvarné zpracování šestikrejcarů sledovalo obecný ikonografický vzor habsburských mincí. Na líci byl zpravidla vyobrazen portrét panovníka s latinským opisem titulů. Rub nesl habsburský nebo říšský orel, později rakouský dvouhlavý orel s dynastickým erbem na prsou. Opisová legenda uváděla hodnotu a dataci.

Zajímavostí českých ražeb byly značky mincmistrů a zkratky mincoven. Pražská mincovna používala různé diferenty - například písmeno K pro Margalíka, A pro Janinalliho nebo M pro Waista. Tyto drobné detaily dnes pomáhají numismatikům při přesné identifikaci a dataci jednotlivých variant.

Kvalita ražby se lišila podle období a technických možností mincovny. Nejkvalitnější provedení vykazují šestikrejcary z přelomu 17. a 18. století, kdy pražská mincovna disponovala moderním vybavením. Naopak válečné ražby z období slezských válek často trpěly nedostatečným vyražením reliéfu.

Zajímavosti

• Lidový název "dvouceskej" vznikl z označení "český groš" pro tříkrejcar, šestikrejcar byl jeho dvojnásobkem
• V období sedmileté války byly šestikrejcary často přeražovány na pruské mince kvůli nedostatku kovu
• Nejvzácnější variantou je šestikrejcar Josefa I. z roku 1706 ražený v Opoli, známo je pouze několik kusů
• Falešné šestikrejcary se masově vyráběly v 18. století v Polsku z nekvalitního stříbra nebo postříbřené mědi
• Poslední šestikrejcar z roku 1849 má dnes hodnotu několika tisíc korun v závislosti na zachovalosti
• V hornických oblastech Krušnohoří sloužily šestikrejcary jako výplatní mince v dolech až do zavedení papírových peněz