Soles

Soles (bolivijský sol) byl měnový systém nezávislé Bolívie používaný od roku 1827 do roku 1864, než jej nahradil boliviano. Šlo o mincovní měnu navázanou na stříbro a zlato, určenou pro vnitřní oběh i pro obchod v andském regionu.

Historie

Soles se objevil krátce po vzniku samostatné Bolívie (1825), kdy bylo potřeba nahradit koloniální peněžní řád a vytvořit vlastní, státem kontrolovanou měnu. Nová měna byla zavedena v roce 1827 a navázala na dřívější španělský systém v oblasti tak, aby přechod nebyl pro obchod a výběr daní příliš chaotický. V praxi sol nahradil starší real v poměru „kus za kus“, což usnadnilo přepočty v každodenních platbách. Důležité je, že v tomto období ještě nešlo o desetinnou soustavu: vedle solů se pracovalo i s vyšší účetní jednotkou escudo, přičemž jeden escudo odpovídal šestnácti solům.

Bolívie zdědila po koloniální epoše silnou tradici těžby a zpracování stříbra, zejména v oblasti Potosí, a právě dostupnost kovu měla na měnový systém zásadní vliv. Stříbrné mince představovaly základ oběživa a tvořily „tvrdé peníze“, s nimiž se počítalo ve státních financích i v dálkovém obchodě. Zároveň existovala potřeba vyšších nominálů ve zlatě – nejen jako uchovatele hodnoty, ale i jako prostředku pro větší transakce a mezinárodní obchod, kde se zlato snadněji vyrovnávalo s rozdíly v lokálních měnových zvyklostech. Sol tak fungoval v prostředí, kde se hodnota peněz vnímala především skrze kov, jeho ryzost a hmotnost, a kde důvěra v minci často vycházela z reputace mincovny a stálosti standardu.

V průběhu desetiletí se však ukazovalo, že pro moderní správu státu je výhodnější jednodušší a lépe srovnatelný měnový systém. V Latinské Americe 19. století navíc probíhaly časté proměny měnových standardů a reformy, které reagovaly na vývoj cen kovů, na fiskální potřeby států i na tlak obchodu. V bolivijském případě vyústily tyto snahy v zavedení měny boliviano v roce 1864. Přechod byl nastaven tak, aby se dal jasně přepočítat: nový boliviano nahradil sol v pevném kurzu osmi solů za jedno boliviano, čímž se část starších účetních vztahů zjednodušila a systém se přiblížil modernějšímu pojetí měny.

Soles je dnes pro numismatiku zajímavý jako „první plně národní“ měna Bolívie po získání nezávislosti. Na mincích se často projevuje snaha nového státu o symboliku suverenity – státní znaky, nápisy zdůrazňující republiku a také jasně vyznačené nominály, které měly posílit důvěru v oběživo. Vedle toho však sol připomíná i praktickou stránku 19. století: stát se snažil udržet stabilitu měny v podmínkách proměnlivé ekonomiky a v regionu, kde se peníze a kovové hodnoty běžně přesouvaly přes hranice.

Mince, hodnoty a používání v praxi

Systém solů byl postaven především na mincích. Pro oběh se razily stříbrné nominály v jednotkách solů (typicky 1, 2, 4 a 8 solů), které pokrývaly běžné potřeby trhu i větší platby. Vedle nich se razily i zlaté mince vyjádřené v escudech, tedy ve vyšší jednotce odpovídající šestnácti solům. Takové uspořádání bylo pro dobu typické: stříbro dominovalo každodennímu oběhu, zatímco zlato sloužilo spíše pro větší transakce a pro ukládání hodnoty.

V praxi hrála velkou roli nejen nominální hodnota, ale i kvalita ražby a jednotnost standardu. U kovových měn 19. století totiž lidé běžně posuzovali mince podle vzhledu, opotřebení a někdy i podle „zkušenosti“, jak se daná ražba přijímá v obchodě. Pro sběratele je dnes důležité rozlišovat ročníky, mincovny a typy (zejména podle znaků a opisů), protože i v rámci jedné měny mohou existovat varianty vzniklé změnou razidel, úpravou státních symbolů nebo rozdílnou technickou úrovní ražby.

Jako historický pojem se sol objevuje i v dobových účtech a textech ve španělštině, kde se množné číslo píše soles. V českém prostředí se obvykle používá označení „bolivijský sol“, aby se odlišil od jiných měn stejného názvu v Latinské Americe. V numismatickém popisu je proto užitečné vždy uvést stát, období a vazbu na následnou reformu, protože právě tyto údaje přesně určují, o jaký „sol“ se jedná.