Sovráno
Sovráno bylo zlatou obchodní mincí habsburské monarchie raženou od roku 1749 v rakouském Nizozemí a severní Itálii podle vzoru anglického sovereignu. Tato prestižní mince sloužila jako důležité platidlo v mezinárodním obchodě a představovala snahu Habsburků vytvořit konkurenci dominantním evropským zlatým nominálům.
Historie
Zavedení sovrána souvisí s hospodářskými reformami Marie Terezie, která po nástupu na trůn roku 1740 čelila rozvráceným státním financím a nutnosti modernizovat měnový systém monarchie. Inspiraci hledala v úspěšných zahraničních modelech, především v anglickém sovereignu, který od konce 15. století představoval symbol ekonomické síly britské koruny. Císařovna rozhodla o vytvoření obdobné mince pro habsburské državy, která by posílila pozici monarchie v mezinárodním obchodě.
První sovrána začala razit bruselská mincovna v rakouském Nizozemí roku 1749. Tyto rané emise vážily 5,53 gramu a nesly vyobrazení Marie Terezie s latinským opisem jejích titulů. Na rubové straně se nacházel habsburský orel s rozvinutými křídly držící v pařátech žezlo a meč. Francouzský název souverain d'or zdůrazňoval prestižní charakter mince a její určení pro frankofonní oblasti habsburské monarchie.
Strategický význam sovrána spočíval v jeho roli při financování válek o rakouské dědictví. Marie Terezie potřebovala stabilní zlatou měnu pro placení žoldnéřských armád a nákup válečného materiálu ze zahraničí. Bruselská produkce pokračovala až do francouzské okupace Belgie roku 1792, kdy revoluční vojska obsadila mincovnu a ukořistila zásoby drahých kovů.
Po ztrátě belgických provincií se těžiště výroby přesunulo do severní Itálie. Rakouská Lombardie s centry v Miláně a Benátkách představovala hospodářsky vyspělou oblast s dlouhou tradicí mincovnictví. Místní obchodníci požadovali kvalitní zlatou měnu pro transakce s partnery v celém Středomoří. Napoleonské války však výrobu opakovaně přerušovaly, když francouzská vojska obsazovala lombardské mincovny.
Zásadní změna nastala po Vídeňském kongresu 1815, kdy Rakousko obnovilo kontrolu nad Lombardsko-benátským královstvím. Císař František II. (jako rakouský císař František I.) nařídil roku 1820 ražbu nového typu sovrána s výrazně vyšší váhou 11,332 gramu. Tato modifikace reagovala na změny v evropském měnovém systému po napoleonských válkách a snažila se konkurovat francouzskému napoleondoru.
Milánská mincovna se stala hlavním centrem produkce těžšího sovrána. Zdejší mistři razili mince výjimečné kvality s detailně propracovaným portrétem císaře a lombardskou korunou na reversu. Benátská mincovna přispívala menšími emisemi určenými především pro místní trh. Od roku 1830 se k výrobě připojila také vídeňská mincovna, která razila sovrána pro potřeby centrální státní pokladny.
Revoluční rok 1848 přinesl dočasné zastavení ražby kvůli politickým nepokojům v Lombardii a Benátsku. Italští vlastenci odmítali habsburskou nadvládu a bojkotovali rakouské mince. Maršál Radecký sice vojensky obnovil rakouskou kontrolu, ale politická situace zůstávala napjatá. Mladý císař František Josef I. se snažil stabilizovat poměry hospodářskými ústupky včetně zachování místních měnových zvyklostí.
Definitivní konec ražby sovrána přišel roku 1856 v souvislosti s připravovanou měnovou reformou. Rakousko přecházelo na decimální soustavu a zavádělo nové zlaté koruny. Ztráta Lombardie po bitvě u Solferina roku 1859 a následná ztráta Benátska roku 1866 znamenaly, že habsburská monarchie přišla o tradiční centra výroby sovrána. Poslední kusy se staly vyhledávanými sběratelskými raritami.
V italském království pokračovala tradice zlatých mincí v podobě 20lirových kusů, které částečně navázaly na parametry sovrána. Rakousko-Uhersko zavedlo vlastní systém zlatých korun a dukátů. Název sovráno však zůstal v italštině zachován jako obecné označení pro hodnotné zlaté mince a symbol bývalé hospodářské prosperity habsburské Lombardie.
Technické parametry a ekonomický význam
Sovráno existovalo ve dvou základních variantách lišících se váhou a obdobím ražby. Lehké sovráno z let 1749-1800 vážilo 5,53 gramu při ryzosti 21 karátů, což odpovídalo 89,6 procentům zlata. Těžké sovráno ražené od roku 1820 mělo hmotnost 11,332 gramu při zachování stejné ryzosti. Průměr mincí se pohyboval mezi 20 a 25 milimetry podle typu.
Mincovní obraz vykazoval vysokou uměleckou úroveň typickou pro habsburské ražby. Portrét panovníka vytvářeli přední medailéři své doby podle oficiálních předloh. Detaily oděvu, řádové insignie a heraldické symboly byly provedeny s mimořádnou precizností. Hrana mincí nesla vroubkování nebo nápis označující mincovnu a ročník.
Ekonomická funkce sovrána spočívala v jeho roli mezinárodní obchodní mince. Pevný kurz 1 sovráno = 40 stříbrných lir zajišťoval stabilitu při přepočtech mezi zlatým a stříbrným standardem. Obchodníci v přístavech Terstu, Benátek a Janova přijímali sovrána jako univerzální platidlo vedle francouzských louisů d'or a španělských dublonů.
Habsburské sovráno plnilo důležitou úlohu při financování státního dluhu. Vídeňská vláda používala zlaté mince jako záruku při získávání půjček od mezinárodních bankéřských domů. Rothschildové, Fürstenbergové a další finanční magnáti považovali sovráno za spolehlivou investici srovnatelnou s britskými státními dluhopisy.
Zajímavosti
- Nejznámější padělatel sovrán Luigi Canepari z Milána vyráběl tak dokonalé kopie, že je přijímala i státní pokladna - byl nakonec omilostněn a zaměstnán jako expert v mincovně.
- Při stavbě železnice přes Semmering roku 1854 dostávali inženýři část platu v sovránech, které měly vyšší kupní sílu než papírové peníze.
- Giuseppe Verdi přijal za kompozici opery La Traviata honorář 6000 sovrán, což představovalo astronomickou částku.
- Benátská mincovna razila speciální karnevalová sovrána s motivem masky, která se rozdávala jako ceny v aristokratických soutěžích.
- Poslední rakouský admirál Miklós Horthy vlastnil kompletní sbírku sovrán, kterou musel prodat v exilu po první světové válce.
- V románu Stendhala Kartouza parmská hlavní hrdina Fabrice uplatí stráže právě pomocí milánských sovrán.