Uherský groš

Uherský groš byla významná stříbrná mince ražená od roku 1328 v Kremnici podle vzoru českých pražských grošů, která se stala základem uherského měnového systému pozdního středověku. Tato mince o hmotnosti 3,41 gramu z patnáctilotového stříbra byla zavedena králem Karlem Robertem z Anjou a představovala uherskou odpověď na úspěšnou grošovou reformu Václava II. V numismatice jsou uherské groše ceněny jako doklad ekonomické modernizace středověkých Uher a jejich napojení na evropské obchodní sítě.

Historie

Zavedení uherského groše v roce 1328 představovalo revoluční krok v uherském mincovnictví. Král Karel Robert z Anjou (1308-1342) se inspiroval úspěchem českých pražských grošů a rozhodl se vytvořit podobný systém v Uherském království. Za tímto účelem vybavil kremnickou mincovnu podobnými výsadami, jaké měla Kutná Hora v Čechách, čímž zajistil centralizovanou a kvalitní produkci.

Stejně jako pražský groš Václava II. (1283-1305) byl i uherský groš ražen z patnáctilotového stříbra o hmotnosti 3,41 gramu. Tato shoda nebyla náhodná - Karel Robert záměrně kopíroval úspěšný český model, aby zajistil kompatibilitu obou měnových systémů a usnadnil tak mezinárodní obchod. Původně se uherský groš dělil na šest uherských denárů, což odpovídalo tehdejšímu početnímu systému.

Ražba uherských grošů však byla v roce 1364 zastavena, pravděpodobně kvůli nedostatku stříbra nebo změně ekonomických priorit. Tato přestávka trvala více než století, během něhož Uhry spoléhaly na jiné nominály, především na denáry a dukáty. Absence velkého stříbrného nominálnu komplikovala obchod a vedla k používání cizích mincí.

K obnovení ražby uherských grošů došlo až v roce 1468 za vlády Matyáše Korvína (1458-1490), který provedl komplexní reformu uherského mincovnictví. Matyáš obnovil ražbu grošů společně s denáry jako součást snahy o modernizaci ekonomiky a posílení královské moci. Jeho groše se vyznačovaly vysokou kvalitou provedení a často nesly renesanční portréty panovníka.

Groše se razily také za vlády Vladislava II. Jagellonského (1490-1516), kdy došlo k významné změně v měnovém systému. V této době se objevily těžké stříbrné mince - guldinery - které představovaly předchůdce tolarových ražeb. Tyto velké stříbrné mince postupně vytlačovaly tradiční groše z pozice hlavního stříbrného nominálnu.

Za Ferdinanda I. (1526-1564) byl groš ražen jako tzv. široký groš, který se lišil větším průměrem a plošším reliéfem. Tato modifikace souvisela s přechodem na nové razicí technologie a snahu o unifikaci měnového systému v rámci habsburských držav. Ražba pokračovala i za následujících panovníků až do vlády Ferdinanda II. (1619-1637).

V dalším období, prakticky až do doby panování Františka Josefa I. (1848-1916), byly v Kremnici raženy groše již pouze jako tříkrejcary. Tato změna odrážela postupný přechod od středověkého grošového systému k novověkému krejcarovému počítání. Název "groš" se však v lidové mluvě udržel jako označení pro tříkrejcarovou minci až do 20. století.

Technické parametry a význam

Standardní uherský groš měl váhu 3,41 gramu při ryzosti stříbra odpovídající patnáctilotovému standardu, což představovalo přibližně 937,5/1000. Průměr se pohyboval mezi 26 až 28 milimetry, což bylo srovnatelné s pražským grošem. Tloušťka dosahovala přibližně 1,5 až 2 milimetry v závislosti na období a míře opotřebení razidel.

Ikonografie uherských grošů kombinovala národní symboly s křesťanskými motivy. Na lícní straně byl typicky zobrazen uherský státní znak - štít s pruhy a dvojitým křížem na třech pahorcích. Rub často nesl obraz Madony s dítětem, patronky Uherského království, nebo heraldické symboly spojených zemí.

Význam uherského groše přesahoval pouhou ekonomickou funkci. Představoval symbol královské autority a ekonomické nezávislosti Uherského království. Kvalitní stříbrné groše z Kremnice konkurovaly proslulým pražským grošům a posilovaly prestiž uherských panovníků v mezinárodním obchodě.

Kremnická mincovna si díky ražbě grošů vybudovala pověst jednoho z nejkvalitnějších mincovních závodů v Evropě. Technologie a zkušenosti získané při výrobě grošů později umožnily úspěšnou produkci dukátů a tolarů, které proslavily Kremnici po celém kontinentu.

Zajímavosti

• Název "groš" pochází z latinského "grossus denarius" znamenající tlustý denár
• Kremnická mincovna používala pro ražbu grošů stříbro z místních dolů obsahující příměs zlata, což dávalo mincím charakteristický nažloutlý odstín
• Za Matyáše Korvína byly vyraženy vzácné dvojgroše o váze 6,8 gramu pro zvláštní příležitosti
• Některé uherské groše nesou kontramarky - dodatečné značky potvrzující jejich platnost v sousedních zemích
• Poslední "pravý" uherský groš byl vyražen v roce 1637, pozdější ražby byly již pouze nominální
• V maďarštině se dodnes používá slovo "garas" (groš) pro označení bezcenné mince nebo malé částky