Urbura

Urbura byla panovníkův podíl z vytěžených drahých kovů, vybíraný podle horního práva jako důsledek horního regálu. V českých zemích se u stříbra zpravidla spojovala s osminou produkce, konkrétní sazba a způsob odvodu se však měnily. Nešlo o mzdu horníků ani o běžné clo z hotových mincí.

Historie

Právo na nerostné bohatství bylo ve středověkých monarchiích chápáno jako výsada panovníka. V českých zemích získalo přesnější podobu s rozvojem stříbrné těžby v Jihlavě a Kutné Hoře. Horní podnikatelé směli dobývat rudu, ale část výnosu odváděli držiteli regálu.

Horní zákoník Ius regale montanorum, spojený s Václavem II. a kutnohorským prostředím kolem roku 1300, upravil správu dolů, podíly i úředníky. Urbura bývá u českého stříbra vykládána jako jedna osmina vytěženého kovu. Sazbu nelze přenášet na jiné země, období a kovy.

Odvod kontrolovali urburéři. Panovník mohl výnos pronajmout, zastavit nebo se o něj dělit s držitelem panství. Urbura souvisela s mincovnictvím, protože stříbro často směřovalo do mincovny, nebyla však totožná s ražebným ziskem.

Horní regál, sazba a evidence odvodu

V listině je nutné určit, zda částka označuje urburní podíl, nájem urbury, důlní desátek nebo výnos mincovny. Stejný překlad může zakrýt rozdílný dobový termín.

Údaj jedna osmina je vhodný pro klasický český stříbrný kontext, nikoli jako univerzální sazba. Přepočet na peníze závisel na ryzosti, váze a účetní jednotce.

Mince z horního města dokládá využití místního kovu jen tehdy, potvrzuje-li to rozbor nebo archiv. Značka mincovny sama neprokazuje, že konkrétní kus vznikl z kovu odvedeného jako urbura.