Zákaz lichvy

Zákaz lichvy je právní či náboženské omezení nepřiměřeného peněžního zisku z půjčky; někdy označovala lichva jakýkoli úrok. Podobu zákazu určovaly biblické, křesťanské, židovské, islámské i světské tradice. Středověký pojem proto nelze bez změny zaměnit s dnešním trestným činem lichvy.

Historie

Odmítání zneužívajícího úvěru je doloženo ve starověkých zákonech a náboženských textech. Hebrejská bible rozlišovala vztahy uvnitř společenství a vůči cizincům. Řečtí a římští autoři vedli spory o spravedlivost úroku, přesto úročené půjčky běžně existovaly.

Křesťanské církevní právo nejprve omezovalo úrok u duchovních a později formulovalo širší zákaz. Ve vrcholném středověku bylo požadování jistého zisku pouze za čas půjčky považováno za lichvu. Současně se rozvíjely přípustné náhrady za škodu, riziko nebo ušlý zisk.

Islámské právo zakazuje ribá, jeho přesný výklad však náleží jednotlivým právním školám a moderním finančním institucím. Židovské právo vytvořilo vlastní pravidla a smluvní řešení. Evropské světské státy postupně zaváděly maximální sazby a od raného novověku rozlišovaly dovolený úrok od lichvy.

Historický zákaz neznamenal neexistenci úvěru. Obchod využíval směnky, renty, podíly na zisku, zástavy a další nástroje. Některé byly legitimní, jiné sloužily k obcházení pravidel.

Úrok, lichva a historické úvěrové smlouvy

Při čtení smlouvy je nutné rozlišit jistinu, úrok, smluvní pokutu, poplatek, podíl na riziku a náhradu škody. Moderní procentní sazbu nelze vždy vypočítat, pokud neznáme dobu, měnu nebo skutečně vyplacenou částku.

Zákaz nebyl ve všech obdobích a zemích stejný. Tvrzení, že středověká církev zakázala každou formu výnosu, přehlíží právní výjimky i rozdíl mezi půjčkou a investicí.

Mince nebo početní peníz může ilustrovat platební prostředí, ale nedokládá lichvu. Přímým pramenem je smlouva, soudní spis, účet nebo právní text.