Zinek

Zinek je chemický prvek (značka Zn) a bělavý, poměrně měkký kov, který se na vzduchu rychle pokrývá ochrannou vrstvičkou oxidů a sloučenin. V průmyslu se používá hlavně k ochraně oceli před korozí a ve slitinách, v mincovnictví spíše výjimečně jako nouzový materiál.

Historie

Zinek patří mezi kovy, které lidé znali dlouho nepřímo – především prostřednictvím slitin. Nejznámější je mosaz, tedy slitina mědi a zinku, používaná už ve starověku k výrobě ozdob, nástrojů i drobných předmětů. Důvod byl praktický: čistý zinek se při vyšších teplotách snadno odpařuje, a tak se v raných technologiích lépe uplatňoval „skrytě“ ve slitinách než jako samostatný kov. Teprve později se rozvíjely postupy, které umožnily zinek získávat cíleně a ve větším množství.

V evropském prostředí se zinek jako samostatný kov prosazoval postupně s rozvojem hutnictví a chemie v raném novověku a v 18. století. V té době se zpřesňovalo chápání chemických prvků a současně se zlepšovaly technologie tavení a rafinace. Zinek se ukázal jako materiál s důležitými vlastnostmi: dobře se odlévá, snadno tvoří slitiny (zejména s mědí) a na vzduchu se chrání tenkou povrchovou vrstvou, která zpomaluje další korozi. Díky tomu získal pevné místo v řemeslné i průmyslové výrobě – od mosazi přes strojní součástky až po plechy.

Od 19. století se zásadním využitím stalo pozinkování, tedy nanášení zinku na ocel a železo. Zinek zde funguje jako „obětovaný“ kov: i když se povrch v určitém místě poruší, zinek dokáže ocel chránit elektrochemicky a oddálit vznik rzi. Tato vlastnost, společně s relativní dostupností, udělala ze zinku jeden ze strategicky významných technických kovů moderní doby.

V mincovnictví má zinek zvláštní postavení. Na rozdíl od tradičních mincovních kovů, jako je měď, stříbro či zlato, se zinek u oběživa obvykle neuplatňoval jako „standard“, ale spíše jako náhradní řešení v době nedostatku kvalitnějších kovů. Je totiž měkčí, hůře snáší dlouhodobé opotřebení a v agresivnějším prostředí může rychleji degradovat, zejména pokud je poškozený povrch. Právě proto se z něj oběžné mince razily spíše výjimečně a často jen dočasně.

V českých zemích je zinek spojován především s mincovní praxí období druhé světové války, kdy se kvůli válečnému hospodářství používaly náhradní materiály. Řada drobných oběžných nominálů byla ražena z méně hodnotných kovů a zinek se v této souvislosti objevuje u mincí Protektorátu Čechy a Morava (v rámci měny označované jako českomoravská koruna). Zinek se současně uplatnil i mimo běžné oběživo – například u některých medailí a účelových známek, kde se počítalo s kratší životností předmětu nebo s následnou povrchovou úpravou.

Vlastnosti a využití zinku

Zinek je bělavý kov s hustotou přibližně 7,1 g/cm³. Na čerstvém řezu může mít kovový lesk, ale na vzduchu se rychle pokrývá matnou povrchovou vrstvou oxidů a dalších sloučenin, která částečně brání dalšímu působení prostředí. V praxi to znamená, že zinek může být relativně odolný, dokud je povrch souvislý, ale při poškrábání nebo v agresivních podmínkách (vlhkost, soli, kyselé prostředí) se může koroze výrazně zrychlit. Zinek je také poměrně měkký, a proto se čistý kov snadno mechanicky poškozuje a opotřebovává.

Nejdůležitější průmyslové využití představuje pozinkování oceli a železa. Zinkový povlak chrání základní kov nejen jako bariéra, ale i elektrochemicky – zinek „obětuje“ sám sebe a zpomaluje rezivění oceli. Další významnou oblastí jsou slitiny, zejména mosaz (měď + zinek), která je ceněná pro dobrou obrobitelnost a dekorativní vzhled. Zinek se uplatňuje také v tlakových odlitcích (slitiny na bázi zinku), v některých bateriích a v chemickém průmyslu.

V numismatice a příbuzných oborech se zinek objevuje hlavně jako nouzový mincovní kov. Zinkové mince bývají náchylnější k povrchovým změnám a „šednutí“, někdy i k typickému mapování či drobení povrchu, pokud kov reaguje s okolím. Proto se zinek u oběžných mincí volil spíše v mimořádných situacích a často se kombinoval s povrchovou úpravou. Známé je například niklování zinku u některých medailí a účelových známek: tenká vrstvička niklu mohla zlepšit vzhled i odolnost povrchu, i když při poškození povlaku se jádro ze zinku mohlo začít rychleji zhoršovat.