Zinek

Zinek je lesklý modrobílý kovový prvek s atomovým číslem 30, který je důležitou součástí mincovních slitin a materiálem používaným pro ražbu oběžných mincí v mnoha zemích světa. Tento relativně běžný kov s nízkou teplotou tání (419,5 °C) a dobrou odolností proti korozi se v čisté formě nebo častěji jako součást slitin používá v moderním mincovnictví především z ekonomických důvodů jako náhrada dražších kovů. Přestože je jeho historie v mincovnictví kratší než u tradičních mincovních kovů jako zlato, stříbro či měď, stal se zinek důležitou součástí numismatické materiálové palety zejména ve 20. století.

Historie

Zinek jako samostatný prvek byl v Evropě poprvé izolován a popsán německým chemikem Andreasem Sigismundem Marggrafem v roce 1746, ačkoli v Indii a Číně byl používán v metalurgii již od starověku. První známé použití zinku v mincovnictví pochází z Číny za dynastie Čching, kdy byly v 17. století raženy zinkové mince nízké hodnoty. V západním světě se zinek jako mincovní kov začal významněji prosazovat až během krizových období, zejména v dobách válek a ekonomických obtíží. Významným milníkem bylo období první světové války (1914-1918), kdy několik evropských zemí včetně Německa a Rakousko-Uherska začalo používat zinek pro nouzové mince kvůli nedostatku strategických kovů. Skutečný průlom přišel během druhé světové války, kdy USA v roce 1943 dočasně nahradily měděné centy zinkem potaženým ocelí, aby ušetřily měď pro válečný průmysl – tyto "steel cents" jsou dnes ceněnými sběratelskými předměty. V poválečném období se zinek stal důležitou součástí slitin pro běžné oběživo v mnoha zemích světa. Zásadní změna přišla v roce 1982, kdy USA změnily složení centu z 95% mědi na plátovaný zinek (97,5% zinek potažený tenkou vrstvou mědi), což ušetřilo značné náklady. V posledních desetiletích je zinek běžně používán v mincovních slitinách pro oběžné mince nižších nominálních hodnot po celém světě, často ve spojení s mědí (jako mosaz) nebo niklem.

Vlastnosti a použití v mincovnictví

Zinek má několik vlastností, které ho činí vhodným pro použití v mincovnictví. Jeho nízká cena ve srovnání s tradičními mincovními kovy je hlavní ekonomickou výhodou. Dobrá slévatelnost a nízká teplota tání (419,5 °C) usnadňují zpracování a výrobu mincovních střížků. Zinek má přiměřenou tvrdost a pevnost, které lze dále upravit legováním s jinými kovy, a vykazuje uspokojivou odolnost proti korozi, zejména ve slitinách. V moderním mincovnictví se zinek používá několika způsoby: jako základní kov pro plátované mince (např. americký cent obsahuje zinkové jádro pokryté tenkou vrstvou mědi), jako hlavní složka slitin (nejčastěji mosazi – slitiny mědi a zinku v různých poměrech) nebo výjimečně jako čistý kov pro nouzové či příležitostné ražby. Mezi běžné zinkové slitiny používané v mincovnictví patří nordic gold (89% měď, 5% zinek, 5% hliník, 1% cín) používaný pro euromince, nebo alpaka (slitina mědi, niklu a zinku) používaná pro mince středních hodnot v mnoha zemích. Při práci se zinkem v mincovnictví je třeba brát v úvahu jeho náchylnost k důlkové korozi ve vlhkém prostředí a tendenci k cínovému moru při nízkých teplotách, což může ovlivnit dlouhodobou trvanlivost mincí.

Význam pro investory a sběratele

Pro numismatiky představují zinkové mince zajímavý segment sběratelství, zejména z historického a technologického hlediska. Zvláštní sběratelskou hodnotu mají nouzové zinkové mince z válečných období, které dokumentují ekonomické dopady konfliktů na mincovnictví. Například německé zinkové mince z období 1940-1945 nebo zmíněné americké "steel cents" z roku 1943 jsou vyhledávanými sběratelskými předměty. Z numismatického hlediska jsou zajímavé také chybové ražby plátovaných zinkových mincí, kde došlo k poškození povrchové vrstvy a odhalení zinkového jádra. Pro investory nemají zinkové mince význam jako uchovatel hodnoty (na rozdíl od mincí z drahých kovů), neboť hodnota obsaženého kovu je minimální ve srovnání s nominální hodnotou. Zinek jako komodita sice má průmyslový význam a obchoduje se na komoditních burzách, ale jeho cena je výrazně nižší než u investičních kovů a podléhá především průmyslovým cyklům spíše než investiční poptávce.

Příklady

Významné příklady použití zinku v mincovnictví:

• Americký cent (od 1982) – obsahuje 97,5% zinkové jádro potažené 2,5% mědi
• Německé říšské mince (1940-1945) – 1, 5, 10 pfennig ražené z čistého zinku během druhé světové války
• Americký "steel cent" (1943) – cent vyrobený z oceli potažené zinkem kvůli válečnému nedostatku mědi
• Euromince – obsahují zinek jako součást slitiny nordic gold (10, 20, 50 centů) nebo jako složku jiných slitin

Zajímavosti

• Americký cent vyrobený po roce 1982 obsahuje zinek v hodnotě, která v některých obdobích vysokých cen kovů převyšovala jeho nominální hodnotu jednoho centu, což teoreticky vytvářelo možnost ziskového přetavení mincí (tzv. "melt value").
• Zinkové mince jsou náchylné k specifickému typu koroze známému jako "zinkový mor" nebo "zinková rakovina", kdy zinek reaguje s kyselými látkami v prostředí a postupně degraduje. To je dobře viditelné na válečných německých zinkových mincích, které často vykazují charakteristické známky této koroze.
• U plátovaných zinkových mincí může dojít ke zvláštnímu jevu, kdy je zinkové jádro rozpuštěno kyselinou (např. při náhodném ponechání mince v kole), ale měděný povlak zůstává zachován, což vytváří "duchové mince" – tenké měděné skořápky.
• V roce 2006 výrobní náklady amerického centu poprvé převýšily jeho nominální hodnotu, z velké části kvůli rostoucím cenám kovů včetně zinku, což vedlo k debatám o změně složení této mince či dokonce o ukončení její výroby.