Značka mincovny

Značka mincovny je malé označení na minci, které prozrazuje, kde byla vyražena – může mít podobu písmene, zkratky nebo drobného symbolu. Sběratelům pomáhá rozlišit stejné ročníky z různých mincoven, sledovat organizaci ražby a někdy i přesněji určit původ či období emise.

Historie

Značka mincovny má kořeny už ve starověku, kdy bylo potřeba rozlišit ražby jednotlivých měst nebo dílen. V řeckém prostředí se k tomu často používalo jméno obce či jeho zkratka, u římských mincí se pak systém značek vyvíjel postupně. V císařském Římě se jako zřetelnější „značení mincovny“ někdy uvádějí až ražby 3. století, kdy se v prostředí více mincoven a rychlých změn v oběhu zvyšovala potřeba kontrolovatelnosti a evidence výroby.

V českých zemích se princip označování původu objevuje velmi brzy: na nejstarších typech českých denárů 10. století se setkáme s názvy míst doplněnými výrazem civitas („město, hrad“), například PRAGA CIVITAS, zkráceně PRAGA CIV, dále MELNIC CIVITAS, VVISEGRAD CIV, MALIN CIV nebo LIVBVZ (Libice) CIV. Právě tyto opisy představují prakticky nejpřímější „adresu“ ražby. Zároveň ale platí, že ve druhé části denárového období se jména mincoven i jména mincmistrů z opisů postupně vytrácejí a u části 11. století už nejsou na mincích běžná.

U brakteátů a u řady středověkých mincí bez opisů se označení mincovny na minci často vůbec neobjevuje. Také pražské groše a jejich díly obvykle nenesou jednoznačnou mincovní značku, i když některé znaky mohou pomoci s chronologickým zařazením nebo s určením okruhu odpovědnosti v mincovní správě. To je důvod, proč se ve středověké numismatice opírá určení původu často o styl, typologii, nálezové souvislosti a odbornou literaturu, nikoli o jednoduché „písmeno mincovny“.

Častější a systematičtější užívání značek se znovu prosazuje hlavně v tolarovém období, kdy vedle sebe razí více mincoven a stát potřebuje mít výrobu lépe pod kontrolou. Značky bývají umístěny nenápadně – často pod poprsím panovníka – a mívají podobu písmene či drobného symbolu v rámečku. Jako typický příklad se uvádí, že na pražských ražbách Ferdinanda I. se objevuje korunované písmeno F v rámečku, na kutnohorských ražbách malý český lev v rámečku a na jáchymovských ražbách znak spojený se Šliky.

V 17.–18. století se systém značek postupně sjednocoval a zpřehledňoval. U některých období se používají přímo písmena pro jednotlivé mincovny (například Brno, Olomouc, Vratislav či Mikulov). Za Marie Terezie se značky mincoven uplatňují pravidelněji; protože v zemích Koruny české byla později činná už jen pražská mincovna, objevuje se na nejstarších pražských ražbách této doby i motiv českého lva na prsním štítku císařského orla. V uherském prostředí se na ražbách objevuje Madona jako tradiční motiv a mincovní značky odlišují konkrétní mincovny.

Výrazné zjednodušení přinesla abecední soustava zavedená za Josefa II., kdy jednotlivým mincovnám odpovídala písmena (například A pro Vídeň, B pro Kremnici, C pro Prahu). Tento způsob značení se udržel velmi dlouho – až do doby Františka Josefa I. – a umožňuje sběratelům rychlé určení mincovny i bez detailní znalosti značek jednotlivých dílen. Zajímavým detailem je, že písmeno C jako značka Prahy se na některých ražbách objevovalo až do uzavření pražské mincovny v 19. století, zatímco jiné mincovny měly svá písmena aktivní ještě delší dobu.

Ve 20. století se praxe opět proměnila: na mincích Československa se značky mincoven zpravidla nepoužívaly. Znovu se vrátily až u mincí České republiky od roku 1993, kdy bylo potřeba rozlišit ražby vzniklé ve více mincovnách – například část mincí byla ražena v zahraničí a část v tuzemsku. Pro moderní oběživo je tak značka mincovny praktickým rozlišovacím prvkem, který sběrateli umožní z jedné „běžné“ mince udělat zajímavou variantu do sbírky.

Jak značka vypadá a k čemu sběrateli slouží

Značka mincovny může být písmeno, monogram, drobný symbol nebo kombinace značek, někdy vložená do rámečku či umístěná na nenápadném místě. U starších ražeb může být značením přímo opis s názvem mincovního místa, u novověku převládají drobné značky a písmena, u moderních mincí se zase setkáte s jasně definovanými značkami, které rozlišují konkrétní mincovnu nebo místo výroby.

V praxi má značka několik přínosů. Pomáhá odlišit ražby stejného panovníka a ročníku z různých mincoven, což je důležité jak pro typologii, tak pro oceňování. Některé mincovny razily v menších nákladech, jiné ve větších, takže stejný ročník může mít výrazně odlišnou vzácnost jen podle značky. Značka také napoví něco o organizaci státu: kdy se ražba soustředila do jednoho centra a kdy byla rozprostřena do více dílen.

Při hledání značky se vyplatí soustředit na místa, kde se tradičně umísťovala: pod bustu, do pole vedle erbu, do části opisu, případně k patě štítu nebo pod korunovační klenoty. U některých sérií je značka velmi malá, takže pomůže lupa a porovnání s katalogem. Právě díky značkám mincoven se z „na pohled stejné“ mince často stává konkrétně určený sběratelský kus.