5000 koruna

5000 koruna (pětitisícikoruna) je nejvyšší český bankovkový nominál a zároveň výrazný sběratelský obor, protože starší emise patří k nejvzácnějším papírovým platidlům na našem území. V oběhu se objevovala jen v některých obdobích a vždy odrážela mimořádné ekonomické i politické poměry.

Historie

5000 koruna vstupuje do našich dějin především jako bankovka – vysoký nominál určený pro velké platby, státní finance a převody, které by se v nižších hodnotách řešily velmi nekomfortně. V praxi se pětitisícikoruna objevovala hlavně v dobách, kdy se měnil peněžní systém, rostly ceny nebo kdy stát potřeboval rychle pokrýt velké objemy plateb. Právě proto se u ní často potkává „běžná“ funkce platidla s výrazným sběratelským příběhem.

Za mimořádně vzácnou je považována první pětitisícikoruna vydaná jako státovka 15. dubna 1919. Obíhala jen krátce, do 15. dubna 1921, a v autentických exemplářích se dochovala jen ve velmi malém počtu. Právě tato extrémní vzácnost způsobila, že se vedle pravých kusů objevila i řada padělků, takže u sběratelského trhu hraje zásadní roli prokazatelný původ a odborné posouzení. Na návrhu této rané emise se podíleli H. Lefler a R. Rössler, rytinu zajišťoval F. Schimbeck. V kontextu počátků republiky tak nejde jen o „velkou bankovku“, ale o doklad prvních kroků československé měny a tehdejšího pojetí státního papírového platidla.

Další pětitisícikoruna byla vydána 6. července 1920 a na rozdíl od krátce obíhající státovky z roku 1919 se v oběhu udržela dlouhodoběji – až do roku 1944. Takto dlouhá životnost napovídá, že nominál měl v meziválečném a později i válečném hospodářství své místo. Vysoké bankovky totiž obvykle neputují kapsami tak rychle jako malé hodnoty, často se používají pro výplaty, účetní vyrovnání, větší nákupy a převody mezi institucemi.

Samostatnou kapitolu představují bankovky 5 000 Kč vydané za Protektorátu Čechy a Morava. Zmiňují se emise z roku 1944 (autor J. Schmid) a z roku 1945, na níž se podíleli M. Švabinský, J. Mráček a B. Fojtášek. Tyto bankovky pak obíhaly ještě po válce a jejich platnost se uzavírá rokem 1953, což souvisí s poválečným vývojem měny a následnou reformou. Pro sběratele je právě toto „přesahování“ režimů důležité: stejný nominál může existovat v několika politických rámcích, ale v oběhu může dožívat déle, než by člověk čekal jen podle data vydání.

V novodobé české měně se 5000 koruna znovu objevila jako bankovka uvedená do oběhu 15. prosince 1993. Námětem je Tomáš Garrigue Masaryk a motivy významných pražských staveb; autorem výtvarného návrhu je O. Kulhánek. Tato emise završuje tradici pětitisícikoruny jako „vrcholného“ nominálu – hodnoty, která je v oběhu méně častá než střední bankovky, ale je důležitá pro velké hotovostní platby a pro reprezentaci bankovkové řady státu.

Jak se pětitisícikoruna sbírá a oceňuje

5000 koruna je pro sběratele atraktivní tím, že spojuje několik rozdílných světů. Na jedné straně stojí extrémně vzácná raná státovka z roku 1919, u níž je zásadní autenticita a odborné ověření pravosti – právě kvůli výskytu padělků a minimálnímu počtu dochovaných pravých kusů. U takových bankovek se obvykle neřeší jen „hezký stav“, ale především doložitelná historie exempláře, odborný posudek a celková důvěryhodnost nabídky.

U dlouho obíhajících emisí (například pětitisícikoruny v oběhu až do 40. let) naopak často rozhoduje zachovalost papíru. Vysoké nominály se sice mohou dochovat v lepším stavu než drobné bankovky, ale i zde hrají roli přehyby, natržení, skvrny, znečištění a celková „čerstvost“ tisku. V praxi je nejcennější bankovka, která si zachová ostrost detailů, pevný papír a minimum stop po oběhu.

Protektorátní a poválečné pětitisícikoruny jsou sběratelsky zajímavé i tím, že ukazují proměnu státních poměrů a zároveň dožívání bankovek v oběhu až do roku 1953. U těchto emisí bývá užitečné sledovat nejen rok a variantu, ale i to, jaké motivy a autorské pojetí bankovka nese – u papírových platidel je výtvarná stránka často stejně důležitá jako nominál.

Moderní česká 5000 koruna od roku 1993 je pak naopak dobře uchopitelná pro ročníkové sbírání a pro srovnávání tiskových variant. Pro mnoho sběratelů představuje „důstojný vrchol“ bankovkové řady České republiky, zatímco pro numismatiky zaměřené na raritní státovky zůstává největší magnet první emise z roku 1919. V obou případech platí, že u bankovek je klíčové správné uložení: suché prostředí, ochranné obaly a minimalizace manipulace výrazně pomáhají zachovat stav i hodnotu.