Alpaka

Alpaka je slitina mědi, niklu a zinku stříbřitého vzhledu, která se od 19. století hojně používá pro ražbu drobných mincí, medailí a výrobu numismatických napodobenin. Tato slitina, známá také jako nové stříbro nebo argentan, napodobuje vzhled stříbra při zlomku jeho ceny, což z ní činí ideální materiál pro oběžné mince menších nominálů a sběratelské repliky historických ražeb.

Historie

První zmínky o slitině podobné alpace pocházejí ze starověké Číny, kde byla známá jako paktong nebo bílá měď již ve 3. století př. n. l. Čínští metalurgové v provincii Jün-nan objevili, že přidáním přírodního niklu z místních rud k mědi vzniká kov připomínající stříbro. Tato slitina se používala pro výrobu mincí dynastie Severní Sung v 10. století našeho letopočtu, což jsou vůbec první známé niklové ražby v historii.

Do Evropy se znalost této slitiny dostala až v 18. století prostřednictvím obchodníků Východoindické společnosti. První evropské pokusy o reprodukci čínského paktongu provedl švédský metalurg Andreas Libavius v roce 1597, ale bez znalosti niklu byly neúspěšné. Průlom přišel až v roce 1751, kdy švédský chemik Axel Fredrik Cronstedt izoloval čistý nikl a umožnil tak výrobu podobné slitiny.

Komerční výrobu alpaky v Evropě zahájili v roce 1823 němečtí metalurgové Ernst August Geitner a Wilhelm Reichardt v saské Schneebergu. Původně nazvali slitinu Neusilber (nové stříbro) a propagovali ji jako levnou náhradu stříbra pro příbory a dekorativní předměty. První mince z alpaky byly vyraženy v roce 1850 ve Švýcarsku pro 5, 10 a 20 centimové nominály.

Název alpaka vznikl v roce 1840, kdy britská firma Charles Askin & Brok začala vyrábět slitinu pod obchodní značkou Alpacca, odvozenou od španělského označení pro jihoamerickou lamu. Marketing využíval exotického názvu k odlišení od německého konkurenčního produktu. Paradoxně tak slitina, která nemá s jihoamerickými velbloudy nic společného, získala jméno, které se používá dodnes.

Masové rozšíření alpaky v mincovnictví nastalo po první světové válce, kdy evropské státy hledaly náhradu za stříbro vyčerpané válečnými výdaji. Výmarská republika v roce 1922 zavedla alpakové marky, Československo razilo z alpaky koruny od roku 1922, Polsko používalo alpaku pro zlotky od roku 1924. Slitina se osvědčila pro svou odolnost proti opotřebení a zachování lesku.

Během druhé světové války se alpaka stala strategickou surovinou kvůli obsahu niklu potřebného pro výrobu oceli a munice. Nacistické Německo v roce 1940 stáhlo všechny alpakové mince z oběhu a nahradilo je zinkovými ražbami. Po válce došlo k renesanci alpaky v mincovnictví, zejména v zemích sovětského bloku, kde se používala pro všechny běžné nominály kromě haléřů.

Moderní éra alpaky začala v 60. letech 20. století vývojem speciálních variant pro mincovnictví. Švédská firma Outokumpu vyvinula slitinu s obsahem 75 % mědi, 20 % niklu a 5 % zinku, která se stala standardem pro evropské euromince. Současně vznikaly magnetické varianty alpaky s přídavkem železa pro použití v automatech rozpoznávajících mince podle magnetických vlastností.

V současnosti se alpaka používá především pro ražbu pamětních mincí, medailí a replik historických ražeb. Česká mincovna z ní vyrábí repliky středověkých denárů a grošů, Pražská mincovna razí alpakové turistické medaile. Pro sběratele představuje alpaka dostupnou alternativu k drahým originálům ze stříbra nebo zlata.

Standardní složení alpaky pro mincovní účely obsahuje 60-65 % mědi, 15-25 % niklu a 10-20 % zinku. Tento poměr zajišťuje optimální kombinaci tvrdosti, kujnosti a odolnosti proti korozi. Slitina má hustotu 8,5 g/cm³, což je mírně méně než stříbro (10,5 g/cm³), ale více než běžná mosaz (8,4 g/cm³). Bod tání se pohybuje kolem 1150 °C.

Mechanické vlastnosti alpaky ji předurčují pro mincovní použití. Tvrdost podle Brinella dosahuje 140-180 HB, což je dvojnásobek čistého stříbra. Vysoká odolnost proti otěru znamená, že alpakové mince si zachovávají ostré detaily i po desetiletích oběhu. Slitina je nemagnetická, pokud neobsahuje železo, což umožňuje snadné odlišení od ocelových padělků.

Technologie ražby alpaky vyžaduje vyšší lisovací tlak než u stříbra - typicky 800-1000 tun pro běžnou minci. Razidla musí být z kalené oceli s tvrdostí minimálně 58 HRC. Před ražbou se střížky žíhají při teplotě 650 °C a moří v kyselině sírové pro odstranění oxidů. Finální leštění probíhá v rotačních bubnech s ocelovými kuličkami a leštícím médiem.

Povrchové úpravy alpaky zahrnují galvanické pokovení stříbrem, zlatem nebo rhodiem pro zvýšení estetické hodnoty. Patinování roztokem síranu měďnatého vytváří antický vzhled. Moderní technologie umožňují selektivní pokovení, kdy různé části mince mají odlišnou povrchovou úpravu. Laser může vypalovat mikrotexty nebo skryté obrazce pro ochranu proti padělání.

Zajímavosti

• Alpakové švýcarské franky z let 1850-1880 jsou dnes cenější než tehdejší stříbrné ražby kvůli své vzácnosti
• Sovětský svaz vyrobil v roce 1961 alpakovou kosmickou rubl pro Jurije Gagarina - měla fungovat jako platidlo v případě nouzového přistání v cizí zemi
• Britská Royal Mint omylem vyrazila v roce 1983 sérii 2 pencí z alpaky místo bronzu - dnes mají hodnotu přes 1000 liber
• Alpaka obsahující beryllium (0,5 %) se používá pro ražbu detektorových mincí schopných odhalit radioaktivitu
• Čínská lidová republika razí z alpaky pandí mince které vypadají jako stříbrné, ale stojí desetinu ceny
• V roce 2008 způsobila vysoká cena niklu, že hodnota kovu v některých alpakových mincích převýšila jejich nominální hodnotu