Bankocedule

Bankocedule jsou rané papírové peníze habsburské monarchie, které začaly obíhat v 18. století a používaly se i na území českých zemí. Vydávala je vídeňská městská banka Wiener Stadt-Banco a šlo o předchůdce pozdějších bankovek centrální banky.

Historie

Bankocedule (na dobových tiskopisech též jako Banco-Zettel či Bancozettel) souvisejí se snahou habsburského státu získat likvidní prostředky pro financování správy a válečných výdajů. V pozadí stála vídeňská městská banka Wiener Stadt-Banco, instituce vzniklá na počátku 18. století na základě císařského privilegia a napojená na státní finance. V době, kdy se hospodářství stále opíralo hlavně o mince a drahý kov, představovalo papírové platidlo významnou novinku: umožňovalo „přenést“ vysokou hodnotu bez fyzického množství stříbra či zlata a rychleji obsloužit velké platby.

V polovině 18. století sílil tlak na státní rozpočet, mimo jiné v souvislosti se sedmiletou válkou. Právě v tomto kontextu se objevuje rozhodnutí zavést papírové peníze ve větším měřítku. Za první emise bankocedulí se obvykle uvádí rok 1762, kdy byly zavedeny jako státem podporované platidlo vydávané prostřednictvím Wiener Stadt-Banco. Hodnoty se od počátku orientovaly na praktické potřeby obchodu a státních plateb: šlo o vysoké částky vyjádřené v tehdejší měnové jednotce (guldeny/zlaté). V dalších desetiletích se emise rozšiřovaly a bankocedule se stávaly stále běžnější součástí oběhu, zvlášť tam, kde bylo potřeba provádět větší platby bez manipulace s velkým množstvím mincí.

Postupně se však ukázalo, že stabilita papírových peněz závisí na důvěře a na omezení objemu vydávání. Jakmile stát začal bankocedule využívat jako snadno dostupný zdroj financování, rostlo riziko znehodnocení. Na přelomu 18. a 19. století se situace zhoršovala v souvislosti s napoleonskými válkami a s rostoucími výdaji. Výsledkem byla měnová krize, která vyústila ve státní bankrot roku 1811: dřívější bankocedule byly vyměňovány v nevýhodném poměru a dosavadní systém emisí se ukázal jako dlouhodobě neudržitelný.

Po této epizodě se peněžní poměry v monarchii postupně přestavovaly. Významným mezníkem je rok 1816, kdy vznikla privilegovaná rakouská národní banka, která začala vydávat nové bankovky podle stanovených pravidel. Bankocedule tak zůstaly důležitým historickým předstupněm: ukazují přechod od mincovního oběhu založeného na kovu k modernějším formám státem organizovaných papírových peněz.

Vzhled, nominály a zabezpečení

Bankocedule měly podobu tištěných papírových listů inspirovaných dobovými obligacemi. Tisk se prováděl na papíru s ochrannými prvky své doby, typicky s průsvitkou, a doplňoval se suchými pečetěmi. Důležitým identifikačním prvkem býval podpis oprávněné osoby a ručně dopisované číslování, které mělo omezit záměny a usnadnit kontrolu. U pozdějších vydání se objevuje i slovní vypsání hodnoty a měnové jednotky, někdy ve více jazycích monarchie, aby bylo platidlo čitelné v různých zemích.

Nominály se odvíjely od tehdejšího peněžního systému v guldenecht (zlatých). V raných emisích se uvádějí hodnoty typu 25, 50 a 100 guldenů, v některých souborech také 5 a 10 guldenů; v pozdějším vývoji se objevily i velmi vysoké hodnoty (například 1000 guldenů), určené pro velké platby. Právní režim bankocedulí se v čase měnil: v určité fázi byly prohlášeny za hotové peníze s nuceným oběhem, a v období měnové krize došlo k jejich povinné výměně v pevně stanoveném poměru. Pro odborný popis se sleduje zejména nominál, datum či označení emise, typ papíru, přítomnost pečetí, podpisů a způsob číslování.