Bankocedule

Bankocedule (bankocetle) byly rakouské papírové peníze vydávané od roku 1762 do roku 1811, které představovaly první státem emitované bankovky v habsburské monarchii a staly se symbolem nekontrolované měnové expanze vedoucí ke státnímu bankrotu. Tyto původně dočasné dlužní úpisy kryté stříbrem se během napoleonských válek změnily v nekryté papírové peníze, jejichž masové tištění způsobilo hyperinflaci a znehodnocení na pětinu nominální hodnoty, což vyústilo v dramatickou měnovou reformu roku 1811 a výměnu za nové einlösungsscheine.

Historie

První bankocedule vznikly z nutnosti financovat sedmiletou válku proti Prusku. Dne 1. července 1762 vydala císařovna Marie Terezie patent o zavedení Banco-Zetteln v nominálních hodnotách 5, 10, 25, 50, 100 a 1000 zlatých. Celková emise byla omezena na 12 milionů zlatých a bankocedule měly být kryty stříbrem uloženým ve Wiener Stadtbank. Název bankocedule vznikl zkrácením německého Bancozettel přes české úřední dokumenty.

Design prvních bankocedulí byl jednoduchý ale propracovaný proti padělání. Tiskly se z měděných štočků v císařské tiskárně ve Vídni černou barvou na ručním papíře s vodoznakem habsburského orla. Text byl německý s částečným latinským opisem. Každá bankocedule měla ruční podpisy tří bankéřů a úřední pečeť. Padělání se trestalo smrtí lámáním v kole, přesto se do roku 1770 objevilo přes 50 typů padělků.

Po úspěchu první emise následovalo rozšíření. V roce 1771 císař Josef II. jako spoluvládce prosadil vydání dalších 20 milionů zlatých v bankocedulích pro financování první dělení Polska. Nové emise zahrnovaly nominály 500 a 2000 zlatých pro velkobchod. V roce 1785 bylo v oběhu již 45 milionů zlatých v bankocedulích, které si zachovávaly paritu se stříbrem díky omezené emisi a částečnému krytí.

Zásadní zlom nastal s francouzskými revolučními válkami. Mezi lety 1792-1797 vzrostla emise bankocedulí na 67 milionů zlatých. Po míru v Campo Formio vláda slíbila stažení přebytečných bankocedulí, ale druhá koaliční válka 1799-1801 si vyžádala další emise. Do roku 1800 cirkulovalo 200 milionů zlatých v bankocedulích při státních příjmech 90 milionů. Kurz bankocedulí klesl na 80 procent nominální hodnoty.

Napoleonské války 1805-1809 způsobily monetární katastrofu. Po bitvě u Slavkova 1805 muselo Rakousko zaplatit 40 milionů franků kontribuce. Po bitvě u Wagramu 1809 dalších 85 milionů. Jediným zdrojem bylo tištění bankocedulí. Tajné noční emise bez zákonného zmocnění dosáhly 1 miliardy zlatých. V roce 1810 se bankocedule obchodovaly za 20 procent nominální hodnoty. Za libru chleba se platilo 14 zlatých v bankocedulích.

Dne 20. února 1811 vydal císař František I. patent o státním bankrotu, známý jako Finanzpatent. Všechny bankocedule musely být do 31. ledna 1812 vyměněny za nové einlösungsscheine (směnné listy) v poměru 5:1. Z 1061 milionů zlatých v bankocedulích zůstalo 212 milionů v nové měně. Mnozí držitelé přišli o celoživotní úspory. Sociální důsledky byly katastrofální - vlna sebevražd, bankrotů a emigrace.

Technické aspekty pozdních bankocedulí odrážely zoufalou situaci. Od roku 1800 se tiskly ve třech jazycích - německy, česky a italsky. Přidaly se nominály 1 a 2 zlaté pro drobný obchod. Kvůli nedostatku mědi pro štočky se používaly dřevořezy. Papír byl nekvalitní, často z recyklovaných starých bankocedulí. Ochranné prvky byly minimální - pouze číslování a jeden podpis. Tiskárny v Praze a Budapešti produkovaly 500 000 kusů denně.

Paradoxem bankocedulí bylo, že v některých částech monarchie fungovaly lépe než jinde. V Čechách a na Moravě je obyvatelstvo přijímalo ochotněji než v alpských zemích, kde se preferovalo stříbro. V Haliči byly bankocedule jediným oběživem. V Uhrách šlechta odmítala bankocedule a vyžadovala naturální platy. Tyrolsko získalo výjimku a smělo používat bavorské tolary.

Ekonomické dopady bankocedulí formovaly rakouské finance na desetiletí. Státní dluh vzrostl z 400 milionů zlatých v roce 1790 na 680 milionů v roce 1811 (po devalvaci). Důvěra v papírové peníze byla zničena - ještě v roce 1850 měly rakouské bankovky disážio 10 procent proti stříbru. Zkušenost s bankocedulemi vedla k založení Rakouské národní banky v roce 1816 s přísnými emisními pravidly.

Sociální důsledky krachu bankocedulí byly dalekosáhlé. Střední třída držící úspory v bankocedulích byla zruinována. Šlechta s pozemkovým majetkem profitovala splácením dluhů znehodnocenou měnou. Vznikla nová vrstva válečných zbohatlíků - dodavatelů armády placených přednostně. Literatura období (Grillparzer, Stifter) zachycuje trauma z ztráty jistot a rozpad tradičního řádu.

Numismatická hodnota bankocedulí dnes výrazně převyšuje jejich historickou kupní sílu. První emise z roku 1762 v dobrém stavu dosahují cen 5000-10000 eur. Kompletní sady všech nominálů jsou extrémně vzácné. Nejvzácnější jsou vysoké nominály 2000 zlatých a zkusmé tisky. Padělky z období paradoxně mají vyšší hodnotu než originály kvůli historickému významu. České texty na bankocedulích činí je populárními mezi českými sběrateli.

Zajímavosti

• Napoleon nechal v roce 1809 vytisknout 30 milionů falešných bankocedulí k destabilizaci rakouské ekonomiky - používal ukořistěné originální štočky
• Kníže Metternich vlastnil tiskárnu bankocedulí a nelegálně vytiskl 3 miliony zlatých pro osobní potřebu - skandál byl ututlán
• V roce 1811 spáchal sebevraždu vídeňský bankéř Fries skokem z okna - držel 20 milionů v bankocedulích, které ztratily 80 procent hodnoty
• Čeští sedláci používali bezcenné bankocedule jako tapety - dodnes se nacházejí při rekonstrukcích starých stavení
• Největší depot 500 000 bankocedulí byl objeven v roce 1923 v tajné místnosti Hofburgu - zapomenuté rezervy z roku 1810
• Poslední platba bankocedulemi proběhla v roce 1858 v Haliči - stařenka zaplatila 100 zlatých z roku 1796 neznajíc jejich neplatnost