Bimetalová mince

Bimetalová mince je mince složená ze dvou různých kovů nebo slitin, nejčastěji s vnitřním jádrem z jednoho kovu a vnějším mezikružím z kovu jiného, která poskytuje vyšší ochranu proti padělání a umožňuje výrazné barevné odlišení nominálů. Moderní bimetalové mince, masově rozšířené od zavedení dvoueurové mince v roce 1999, kombinují technickou sofistikovanost s estetickou atraktivitou, přičemž jejich výroba vyžaduje speciální technologii lisování zajišťující trvalé spojení obou kovových částí při zachování možnosti tepelné roztažnosti.

Historie

První pokusy o bimetalové mince pocházejí ze starověkého Říma z období krize 3. století n. l. Antoniniany císaře Galliena (260-268) měly měděné jádro pokryté tenkou vrstvou stříbrné slitiny. Nejednalo se o pravé bimetalové mince, ale o subaerati - postříbřené měděné mince, které měly zakrýt nedostatek stříbra. Technika spočívala v ponoření rozžhavených měděných střížků do roztaveného stříbra.

Skutečné bimetalové mince vznikly v 17. století v Anglii jako řešení problému s paděláním. V roce 1684 navrhl Royal Mint mechanik Pierre Blondeau minci s měděným jádrem a cínovým mezikružím spojeným mechanicky zářezy. Projekt selhal kvůli korozi cínu, ale ustanovil princip mechanického spojení dvou kovů. Pouze 500 zkušebních kusů bylo vyraženo před zastavením projektu.

Průlom přinesla italská 500lirová mince zavedená v roce 1982. Tato první masově ražená moderní bimetalová mince měla bronzové jádro (průměr 16,55 mm) a nerezový ocelový prstenec (vnější průměr 25,8 mm). Design od Laura Cretara zobrazoval hlavu Minervy v jádře a vavřínový věnec v mezikruží. Technologie Istituto Poligrafico e Zecca dello Stato používala lisování 800 tunami pro zajištění trvalého spojení.

Úspěch italské mince inspiroval celosvětové rozšíření. Francie zavedla v roce 1988 bimetalový 10frank s niklovaným jádrem a hliníkovobronzovým mezikružím. Kanada následovala v roce 1996 dvoudolarovou mincí toonie s měděným jádrem a niklovým prstencem. Do roku 2000 používalo bimetalové mince již 45 zemí s celkovou roční produkcí přes 2 miliardy kusů.

Zásadní význam mělo zavedení eurových bimetalových mincí v roce 1999. Jednoeurová mince kombinuje niklovou mosaz v mezikruží s kuproniklovým jádrem, dvoueurová má opačné uspořádání. Design Luca Luycx využívá kontrast zlaté a stříbrné barvy. Roční produkce 1,5 miliardy kusů činí z eurových bimetalů nejrozšířenější bimetalové mince světa. Technologie výroby v 14 mincovnách byla sjednocena pro zajištění identické kvality.

Technologický vývoj umožnil exotické kombinace. Thajsko v roce 2005 vyrazilo 10bahtovou minci s hliníkovobronzovým jádrem a nerezovým mezikružím plněným polymerem. Kazachstán experimentoval v roce 2006 s mincí obsahující tři kovy - zlaté jádro, stříbrné mezikruží a tantalový vnější prstenec. Cena 5000 USD za kus učinila z ní spíše numismatickou raritu než oběžnou minci.

Současný trend směřuje k trimetalovým a polymerovým kombinacím. Evropská centrální banka testuje od roku 2020 prototypy tříeurové mince se třemi kovovými vrstvami pro vyšší ochranu. Royal Canadian Mint vyvinula v roce 2022 technologii vkládání holografických polymerových prvků do bimetalového jádra. Čína experimentuje s mincemi obsahujícími NFC čipy v polymerovém jádře obklopeném kovem.

V českých zemích byla první bimetalová mince zavedena v roce 2000 - pamětní 2000 Kč k miléniu s platinovým jádrem a zlatým mezikružím. Pro oběžné mince přišly bimetaly s padesátikorunou v roce 2021. Česká mincovna v Jablonci vyvinula vlastní technologii předlisování zajišťující pevnější spojení než standardní metody. Roční kapacita 50 milionů bimetalových mincí řadí Česko mezi středně velké producenty.

Výrobní proces bimetalových mincí je technologicky náročný. Nejprve se připraví kroužky vnějšího mezikruží vyseknutím z plechu a následným vyražením středu. Jádra se vysekávají standardně. Kritická je fáze sestavení - jádro se vkládá do mezikruží s přesností 0,01 mm. Finální ražba probíhá tlakem 1000-1500 tun, což je dvojnásobek běžných mincí. Speciální razidla mají prstencové uspořádání pro rovnoměrný tlak.

Materiálové kombinace bimetalových mincí jsou rozmanité. Nejčastější je měď-nikl (60% mincí), následuje hliníková bronz-ocel (25%) a mosaz-kupronnikl (10%). Exotické kombinace zahrnují zlato-stříbro (investiční mince), titan-hliník (letecký průmysl), niob-stříbro (s měnící se barvou). Rozdílná tepelná roztažnost kovů vyžaduje speciální dilatační mezery 0,05-0,1 mm zabraňující praskání při teplotních změnách.

Ochranné prvky bimetalových mincí převyšují monometalové. Elektromagnetická signatura kombinace kovů je jedinečná a těžko napodobitelná. Latentní obraz vznikající na rozhraní kovů je viditelný pouze pod určitým úhlem. Mikrotext v přechodové zóně vyžaduje přesnost nedosažitelnou běžnými padělatelskými metodami. Některé mince mají záměrné vady - například chybějící segment vroubkování jako autentifikační prvek.

Ekonomické aspekty bimetalových mincí jsou komplexní. Výrobní náklady jsou o 40-60% vyšší než u monometalových, ale delší životnost (25 let oproti 15) a nižší míra padělání (10x méně) kompenzují vyšší investici. Seigniorage je paradoxně vyšší díky psychologickému efektu - lidé více důvěřují a méně tezaurují vizuálně atraktivní mince. Recyklace je problematická - separace kovů vyžaduje speciální technologii.

Zajímavosti

• Největší bimetalová mince světa - kanadská 500 CAD z roku 2007 - váží 2,2 kg se zlatým jádrem a platinovým mezikružím v hodnotě 2 miliony USD
• Švýcarská experimentální mince z roku 1999 obsahovala radioaktivní americum v jádře jako ochrana proti padělání - projekt zastaven kvůli bezpečnosti
• Thajský král Bhumibol osobně navrhl v roce 1996 bimetalovou minci s tekutým merkurovým jádrem - vyrobeny 3 prototypy
• Největší padělatelská aféra bimetalů - 50 milionů falešných britských 2 liber objevených v roce 2017 obsahovalo olovo místo niklu
• ISS má speciální nulové gravitace bimetalové mince - v mikrogravitaci se části oddělují a vznáší samostatně
• Prvním člověkem zobrazeným na bimetalové minci byl Nelson Mandela na 5 randech z roku 2000