Bimetalová mince

Bimetalová mince je mince složená ze dvou různých kovů, nejčastěji z vnějšího prstence a vnitřního středu, které jsou při ražbě pevně spojeny. Tento způsob konstrukce zvyšuje odolnost proti padělání a umožňuje snadné rozlišení hodnoty podle barvy a materiálu.

Historie

Bimetalová mince se objevuje jako odpověď na dvě dlouhodobé potřeby peněžního oběhu: praktickou rozlišitelnost mincí a ochranu proti falzifikátům. Už ve starších obdobích se mincovnictví snažilo odlišovat hodnoty velikostí, hmotností a obrazem, ale s růstem počtu nominálů a s rozšířením moderních strojů na padělání začalo být žádoucí přidat i technickou bariéru. Spojit dvě různé slitiny do jedné mince je technologicky náročnější než razit minci z jednoho kovu, a proto tento postup přirozeně ztěžuje nelegální napodobování.

Myšlenka kombinovat kovy v minci není úplně nová, ale skutečný rozmach bimetalových mincí souvisí hlavně s 20. stoletím a s obdobím po druhé světové válce, kdy se výrazně proměnila ekonomika i materiálová skladba oběživa. Drahé kovy postupně zmizely z běžných mincí a nahradily je levnější slitiny. Zároveň však státy potřebovaly udržet důvěru v mince vyšších hodnot, které už nebylo možné „opřít“ o obsah stříbra či zlata. Bimetal se v této situaci stal elegantním řešením: mince působí výrazně, je dobře rozpoznatelná a technicky složitější.

Významným impulzem pro rozšíření bimetalu byl také nástup automatizovaných plateb a zpracování mincí stroji. V průběhu 20. století rostl počet mincovních automatů, turniketů a třídicích zařízení, která rozpoznávají mince podle rozměrů, hmotnosti a elektromagnetických vlastností kovu. Kombinace dvou slitin umožňuje vytvořit „podpis“ mince, který lze spolehlivě měřit, a tím se sníží prostor pro zneužití. Proto se bimetalové mince postupně staly standardem u vyšších oběžných nominálů v řadě zemí, zejména tam, kde byla potřeba jasně odlišit „velké“ hodnoty od drobného oběhu.

V evropském prostoru se bimetal prosadil výrazně i s moderními měnovými systémy, kde byly vyšší nominály určeny pro časté použití a zároveň musely být bezpečné a dlouhodobě odolné. Bimetalová konstrukce navíc umožnila pracovat s vizuální identitou měny: prstenec a střed dávají minci charakteristickou „tvář“, která se dá snadno zapamatovat a v oběhu rychle poznat i hmatem. V posledních desetiletích se bimetal používá nejen pro oběžné mince, ale i pro pamětní a sběratelské ražby, protože umožňuje atraktivní kombinaci barev a kontrastů.

Konstrukce, materiály a praktické využití

Bimetalová mince se typicky skládá ze dvou částí: vnějšího prstence a vnitřního jádra. Tyto části se při ražbě mechanicky spojí tak, aby tvořily jeden pevný celek, který se v běžném používání nerozpadá. Nejčastěji se kombinují slitiny s odlišnou barvou (například „žlutý“ prstenec a „stříbrný“ střed), což výrazně zlepšuje orientaci v peněžence. U některých moderních mincí se používají i speciální vrstvené materiály, které zvyšují bezpečnost a stabilitu vlastností.

Velkou výhodou je možnost nastavit minci tak, aby měla jedinečné fyzikální parametry. Dvě různé slitiny reagují odlišně na magnetické pole a na elektrickou vodivost, což je praktické pro strojové rozpoznávání. Proto jsou bimetalové mince často nasazovány u nominálů, které se ve velkém používají v automatech a dopravních systémech. Zároveň je složitější je padělat tak, aby napodobily nejen vzhled, ale i měřitelné vlastnosti.

Z numismatického pohledu je bimetal zajímavý i esteticky. Kontrast dvou kovů umožňuje zvýraznit motiv, znak nebo nominální hodnotu a vytvořit moderní, snadno čitelný design. Proto se bimetalové mince často uplatňují také u pamětních emisí, kde se očekává výrazný vizuální dojem, ale zároveň se zachovává praktická konstrukce vhodná pro oběh. V moderním mincovnictví tak bimetal představuje spojení technické bezpečnosti a uživatelské přívětivosti – minci, kterou poznáte rychle a kterou je obtížnější přesvědčivě napodobit.