Dupondius

Dupondius byla starověká římská mince v hodnotě dvou asů, používaná hlavně v době císařství jako střední bronzový nominál pro běžné platby. Často se razila ze žlutavé měděné slitiny (mosazi) a u císařských portrétů bývá poznatelná i podle paprskové koruny.

Historie

Dupondius patří do římského měnového systému, který se v průběhu republiky a císařství postupně proměňoval od těžkých bronzových ražeb k lehčím mincím a k pevnějším vztahům mezi jednotlivými nominály. Samotný název vychází z latinského „dva“ (duo) a souvisí s hodnotou dvou asů. As byl základní bronzový nominál, z něhož se odvozovaly menší i větší díly, aby bylo možné pohodlně platit v každodenním obchodě. Dupondius tak představoval praktický „mezistupeň“ mezi asy a vyššími bronzovými hodnotami, zejména sestertiem.

V raném císařství se dupondius stal důležitou součástí oběhu především díky reformám, které měly zjednodušit rozlišování bronzových mincí a posílit důvěru v jejich parametry. Za Augusta se ustálila praxe, že některé nominály se razily z odlišných slitin: sestertius a dupondius často z orichalka (žlutavá slitina mědi a zinku, tedy mosaz), zatímco as a jeho díly spíše z mědi či bronzu. Rozdílná barva kovu pomáhala uživateli rychleji rozeznat hodnotu i v běžném provozu na trhu, což bylo důležité v prostředí, kde neexistovaly moderní ochranné prvky a kde se mince posuzovaly hlavně zrakem a hmatem.

Dalším rozlišovacím znakem se postupně stal portrét panovníka. U některých císařských emisí se u dupondií objevuje paprsková koruna (radiátní koruna) jako vizuální „značka“ vyšší hodnoty oproti asu, který mívá portrét s vavřínovým věncem nebo bez tohoto atributu. Nešlo o univerzální pravidlo platné od začátku a pro všechny mincovny, ale v praxi je to jeden z nejznámějších identifikačních prvků, s nímž se setkáte zejména u mincí 1. a 2. století n. l. U ženských portrétů se podobná hodnota někdy naznačuje také jiným způsobem (například typem poprsí), což ukazuje, že římská mincovní ikonografie pracovala s více „kódy“ zároveň.

Role dupondiu se měnila i podle toho, jak se vyvíjela ekonomika a jak stát řešil potřebu oběživa. V době, kdy rostly náklady na armádu a správu, byl tlak na produkci drobných mincí vysoký, protože právě bronzové nominály zajišťovaly každodenní platby ve městech i v provinciích. Dupondie se proto razily ve velkých objemech a v široké škále motivů, které vedle portrétu císaře často nesly náboženské, politické nebo propagandistické výjevy. Ty měly posilovat legitimitu vlády a připomínat úspěchy státu: božstva, personifikace ctností, triumfální motivy nebo připomínky staveb a veřejných projektů.

Ve 2. a 3. století n. l. se římský peněžní systém postupně posouval k jiným těžištím a bronzové nominály se potýkaly s proměnami hodnoty i s různou kvalitou výroby. V některých obdobích se snižovala hmotnost, měnilo se složení slitin a trh byl zaplavován novými typy mincí, zejména v souvislosti s rostoucí rolí radiátu (antoniniánu) ve stříbře a „stříbřitých“ slitinách. Dupondius jako klasický „dvouasový“ nominál tím postupně ztrácel svou někdejší jednoznačnost a v pozdnějším období už není tak dominantní jako v raném a vrcholném císařství. Přesto zůstává důležitým svědkem toho, jak Řím organizoval každodenní oběh: mezi drobnými asy a výrazně hodnotnějším sestertiem vytvářel praktické stupně, které odpovídaly potřebám trhu.

Hodnota, materiál a rozpoznání

Dupondius měl účetní hodnotu 2 asy. V ideálním systému raného císařství šlo o minci, kterou bylo možné v praxi snadno odlišit od asu kombinací několika znaků: jednak materiálem (často mosaz s typickým žlutavým odstínem), jednak velikostí a také ikonografií. Právě rozdíl ve slitině je pro sběratele užitečný i dnes, protože sestertius a dupondius bývají na pohled „tepleji zlatavé“, zatímco asy častěji působí měděně až hnědě, zvlášť po vytvoření patiny.

Velmi známým vodítkem je paprsková koruna u císařského portrétu, která u mnoha emisí naznačuje, že nejde o as, ale o dupondius. U některých mincí však může být rozlišování složitější: patina může sjednotit barvu kovu, opotřebení může setřít detaily portrétu a některé regionální či časové řady nemusejí dodržovat „učebnicovou“ kombinaci znaků. Proto se při určování dupondiu sleduje souběžně průměr, hmotnost, legenda, styl portrétu a typ rubu, a především srovnání s katalogovou řadou konkrétní mincovny.

V numismatice je dupondius ceněný i jako pramen k dějinám císařské propagandy. Na rubu se často objevují personifikace a božstva, která měla vyjadřovat stabilitu, hojnost, vítězství nebo spravedlnost. Proto se dupondie dobře uplatňují nejen jako „mince do sbírky“, ale i jako doklad toho, jak římský stát komunikoval s obyvatelstvem prostřednictvím každodenního oběživa.