Galvanokopie

Galvanokopie je kopie mince nebo medaile vyrobená galvanoplastikou: na vodivě upravený otisk předlohy se v elektrolytické lázni vyloučí vrstva kovu, nejčastěji mědi. Věrně zachytí i jemné detaily povrchu. Muzea jí nahrazovala vzácné originály, padělatelé ji zneužívali k výrobě falz.

Historie

S vylučováním kovu elektrickým proudem experimentoval roku 1802 italský fyzik Luigi Valentino Brugnatelli. Jako praktickou metodu, nazvanou galvanoplastika, ji rozvinul pruský a ruský inženýr Moritz Hermann Jacobi, který ji roku 1838 v Rusku předvedl pro tiskařské účely.

V 19. století muzea často vystavovala galvanokopie antických mincí místo originálů a soukromí sběratelé si je kupovali do svých sbírek. Britské muzeum vydalo k výstavě vybraných řeckých a římských mincí v galvanokopiích samostatného průvodce.

U medailí a plaket se galvanoplastika stala i uměleckou technikou. Sochař a medailér Stanislav Sucharda tvořil lité i galvanoplastické plakety a roku 1910 vystavoval postříbřené galvanoplastické plakety. U takových děl nejde o padělek, ale o autorský způsob provedení.

Výroba a rozpoznání

Encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky popisuje postup takto: z mince se zhotoví negativní otisk z vosku nebo sádry, potře se tenkou vrstvou tuhy, aby vedl proud, a ponoří se do nasyceného roztoku modré skalice. Po zapnutí proudu se na něm vylučuje měď, až vznikne přesná dutá kopie jedné strany. Ta se vyplní kovem a obě strany vyrobené zvlášť se spojí.

Galvanokopie proto prozrazuje spoj obou polovin na hraně mince a při úhozu o tvrdou podložku zní tupě. Padělatelé se spoj snaží zakrýt úpravou hrany. Encyklopedie i starší literatura přesto řadí galvanoplastická falza mezi snáze rozpoznatelná a méně nebezpečná než ražené padělky. Od litých mincí se galvanokopie liší tím, že kov se do formy nelije, ale vylučuje se na ni elektrolyticky.