Konvenční měna

Konvenční měna byla jednotný měnový systém zavedený v habsburských zemích od roku 1753 na základě dohody Marie Terezie s Bavorskem, známý také jako dvacetizlatová měna. Systém byl založen na kolínské hřivně (233,8 g), z níž se razilo 10 tolarů odpovídajících 20 zlatým, a tvořil závěrečnou etapu tolarového období v českých zemích až do roku 1857.

Historie

Konvenční měna vznikla na základě mincovní konvence mezi Rakouskem a Bavorskem ze dne 21. září 1753, k níž se později připojila většina německých států. Marie Terezie zavedla nový váhový základ pro ražbu mincí - kolínskou hřivnu o váze 233,8 g, z níž se razilo 10 tolarů rovnajících se 20 zlatým. Roku 1750 byl učiněn předchozí pokus zavést jednotnou měnu ve všech dědičných zemích Habsburků z vídeňské marky, ale teprve konvenční měna se stala skutečně významnou reformou. Důsledky měnové konvence vyústily zejména v úpravu vzájemného poměru zlata a stříbra v relaci 1:14,15 podle tehdejší tržní situace. Bavorsko však konvenci roku 1754 vypovědělo z obav před snížením obsahu stříbra ve svých mincích, což vedlo k rozdílu mezi rýnskými a konvenčními zlatými. Konvenční měna zůstala zákonnou měnou v Rakousku až do roku 1857, kdy byla nahrazena rakouskou měnou založenou na desetinném systému.

Mince konvenční měny byly speciálně označeny svatoondřejským křížkem ve tvaru X na konci rubní legendy. Základní strukturace byla 1 tolar = 2 zlaté = 120 krejcarů. Tolar vážil 28,06 g a obsahoval 23,39 g stříbra při ryzosti 0,833. Půltolar a čtvrttolar byly přesné díly tolaru se stejnou ryzostí. Pro svého manžela Františka Lotrinského (1745-1765) nechala Marie Terezie od roku 1754 razit polovinu nákladu oběžných mincí s jeho obrazem a tituly ve všech mincovnách monarchie.

Význam pro investory a sběratele

Konvenční měna představuje pro sběratele klíčové přechodné období mezi středověkými a moderními měnovými systémy. Mince tohoto období obsahují významné množství stříbra a jsou vysoce ceněné pro svou historickou hodnotu. Kvalitní kusy s čitelnými nápisy a svatoondřejským křížkem dosahují vysokých cen na numismatickém trhu. Znalost konvenční měny je nezbytná pro pochopení vývoje rakouských měnových systémů.

Příklady

Mezi nejcennější kusy patří pražské tolary z let 1754-1780, křížové tolary z období po 1795 a vzácné dvacetikrejcary Františka Lotrinského ražené ještě tři roky po jeho smrti (1766-1768) s letopočtem 1765. Poslední českou tolarovou ražbou byl pražský tolar z roku 1836. Zajímavé jsou také třicetikrejcary (1/4 tolaru) zavedené roku 1758 a pětikrejcary z roku 1764.

Zajímavosti

Pražské dvacetikrejcary Františka Lotrinského byly raženy ještě tři roky po jeho smrti se stále stejným letopočtem 1765, přičemž skutečný rok ražby byl označen počátečními písmeny abecedy A (1766), B (1767) a C (1768). Po znovuzřízení pražské mincovny roku 1795 se Praha specializovala na ražbu křížových tolarů určených pro platby v armádě. Konvenční měna byla posledním měnovým systémem v našich zemích, kde se běžně užívaly mince obsahující větší množství drahých kovů. Revoluční události let 1848-1849 způsobily nedostatek drobných mincí, což vedlo k vydávání nouzových papírových poukázek na krejcarové hodnoty.