Lichvář

Lichvář je ten, kdo půjčuje peníze za nepřiměřeně vysoký úrok. Ve středověku byl úrok církví zakázán vůbec, a právě z toho zákazu vyrostlo evropské bankovnictví – obcházelo se směnkami a kurzovými rozdíly, ne půjčkami. S lichvou se pojí znehodnocování mincí i pokusy vrchnosti úrok regulovat.

Historie

Zákaz braní úroku vychází z biblických textů a středověká církev ho vykládala přísně: peníze jsou neplodné, takže z nich nesmí vznikat další peníze. Kdo půjčoval na úrok, hřešil – a lichva patřila mezi vážné hříchy.

Hospodářství ale úvěr potřebovalo. Řešením byly různé konstrukce, které nebyly formálně půjčkou: směnky se ziskem z kurzového rozdílu mezi městy, zpětné odkupy nebo doživotní renty. Právě na těchto nástrojích vyrostly italské banky a s nimi moderní finance.

Část půjčování připadla židovským komunitám, na které se církevní zákaz nevztahoval a které byly zároveň vyloučeny z většiny řemesel a z vlastnictví půdy. Zákaz jim tak přidělil roli, která je vystavila nenávisti – a z ní pramení jeden z nejstarších evropských předsudků.

Reformace a novověk postoj změnily. Úrok se stal legitimní cenou za půjčení peněz a lichva se přeznačila: neznamená už úrok jako takový, ale úrok nepřiměřený. V dnešním českém právu je lichva trestným činem, pokud někdo zneužije tísně nebo nezkušenosti druhého.

Peníze, úvěr a mince

Pro dějiny peněz je tenhle příběh zásadní, protože ukazuje přechod od kovu k důvěře. Dokud byly peníze jen mince, půjčka znamenala fyzicky předat stříbro. Se směnkami a bankovními zápisy se hodnota začala přesouvat bez pohybu kovu – a to je princip, na kterém stojí i dnešní bankovnictví.

V mincovnictví se s úvěrem pojí i méně ušlechtilé praktiky. Zhoršování mince bylo pro panovníka způsobem, jak splatit dluhy horšími penězi, než jaké si půjčil, a ostřihávání mincí – odřezávání kovu z okrajů – bylo drobnou obdobou téhož. Právě proto se zavedlo vroubkování hrany, které dodnes nese většina mincí.

Sběratelsky sem patří počítací žetony, jimiž se ve středověku a raném novověku počítalo na početních deskách, a ostřihané či okusované mince, na nichž je vidět, jak se s penězi zacházelo. Nejsou to krásné kusy, ale vypovídají o době víc než dokonalá ražba.