Ludvík Jagellonský

Ludvík Jagellonský (1516–1526) byl český a uherský král z dynastie Jagellonců, který nastoupil na trůn jako dítě a vládl v době ostrých stavovských sporů i rostoucího tlaku Osmanů. Jeho smrt v bitvě u Moháče roku 1526 otevřela cestu nástupu Habsburků v českých zemích.

Historie

Ludvík Jagellonský byl synem Vladislava II. Jagellonského a do role českého krále byl „připraven“ velmi brzy: už jako tříletý byl roku 1509 se souhlasem stavů dán korunovat, aby byla nástupnická otázka co nejpevněji zajištěna. Po nástupu na trůn v roce 1516 však zůstávalo řízení země v praxi v rukou domácích elit a vysokých úředníků, protože panovník byl nezletilý a navíc – podobně jako jeho otec – trávil velkou část vlády v Uhrách. To pro Čechy znamenalo oslabený královský dozor a zároveň prostor pro vyhrocování vnitřních konfliktů.

V první části jeho vlády se v českých zemích prohlubovaly spory mezi městskými a panskými stavy. Částečné uklidnění přinesla až tzv. Svatováclavská smlouva z 24. října 1517, která měla vztahy mezi stavy upravit a uvolnit nejostřejší napětí. Ani poté však konflikty nezmizely. V zemi se výrazně prosadily mocenské skupiny, jejichž soupeření oslabovalo schopnost prosazovat dlouhodobou královskou politiku. Dobová situace je spojována mimo jiné se střetem vlivu Zdeňka Lva z Rožmitálu a strany Viléma z Pernštejna. Napětí došlo tak daleko, že kolem roku 1520 se hovoří i o hrozbě občanské války a bez přítomnosti krále se spory jen obtížně zvládaly.

Ludvík Jagellonský se do Čech vrátil až v březnu 1522 a pokusil se zemi řídit důrazněji. Významný byl jeho zásah do správy financí: usiloval o reorganizaci české komory, omezoval stavovský vliv na hospodaření a snažil se vymoci návrat některých uchvácených královských majetků. Současně provedl personální změny mezi vysokými zemskými úředníky a ustanovil novou zemskou vládu, v jejímž čele stál hejtman Karel z Minsterberku (vnuk Jiřího z Poděbrad). Šlo o pokus obnovit pořádek a dát královské moci v Čechách pevnější oporu. Tento obrat však neměl dlouhého trvání: po odjezdu krále do Uher se domácí spory znovu přiostřily a do složité vnitropolitické situace stále silněji vstupovala i mezinárodní hrozba.

Rozhodující zlom přinesla expanze Osmanské říše. Ludvík Jagellonský zahynul 29. srpna 1526 v bitvě u Moháče a jeho smrtí po meči vymřela jagellonská linie v českém a uherském království. Následná volba a nástup Ferdinanda I. znamenaly začátek dlouhé vlády Habsburků v českých zemích. Ludvíkův krátký panovnický úsek se tak v historické paměti často jeví jako závěr jedné epochy: období, kdy se české země potýkaly se stavovskou roztříštěností a zároveň čelily tlakům, které už nebylo možné řešit jen domácími kompromisy.

Mincovnictví a ražby za Ludvíka Jagellonského

Za vlády Ludvíka Jagellonského nedošlo k zásadní přestavbě měnového systému – v základních rysech navazoval na poměry z doby Vladislava II. Jagellonského. Pro praxi je typické, že se ve stříbrném oběhu uplatňovaly drobnější nominály, zatímco ražba „velkých“ a prestižních mincí byla omezenější. V Kutné Hoře se například pražské groše razily jen ve velmi malém množství v letech 1523–1524; u těchto grošů se uvádí hmotnost kolem 2,8 g a ryzost 437/1000. Hlavním raženým oběživem však byly drobné mince: tzv. bílý (uváděný okolo 0,43 g, ryzost 375/1000) a malý peníz (okolo 0,39 g, ryzost 188/1000). Takové parametry dobře vystihují, že drobné platidlo muselo být dostupné a rychle vyrobitelné, i když to často znamenalo nižší ryzost než u reprezentativních kusů.

Zlaté mince se razily spíše výjimečně. Dukát se v této době objevuje, ale ražba nebyla masová a v dobovém přepočtu se uvádí jeho hodnota přibližně 30–33 pražských grošů. O to větší pozornost vzbuzuje podnikání rodu Šliků v Krušných horách: od roku 1520 se se souhlasem krále rozbíhalo šlikovské mincovnictví v Jáchymově, které bylo dodatečně potvrzeno privilegiem roku 1523. Právě odtud vycházely proslulé jáchymovské tolary (a jejich díly), jež se rychle prosadily v obchodě. Vedle nich se v menším množství razily i pražské groše, které jsou numismaticky zajímavé rozdílem oproti kutnohorským ražbám – poznají se mimo jiné podle šlikovského štítku v opisu rubu.

Pro sběratele jsou ludvíkovské ražby atraktivní hlavně tím, že zachycují přechodovou dobu těsně před habsburským obdobím. U určování se vyplatí sledovat mincovnu (Kutná Hora versus Jáchymov), detaily opisů a značek i stav povrchu, protože právě u drobných nominálů se čitelnost rychle ztrácí oběhem. Pražské groše z této doby navíc hezky dokládají, jak se vedle „oficiální“ produkce tradiční mincovny prosazovaly i ražby spojené s nově vznikajícím stříbrným bohatstvím Krušných hor.