Měnový systém

Měnový systém, též mincovní systém, je souhrn zákonných pravidel a vztahů určujících druhy platidel, jejich nominální hodnoty, vzájemné poměry a způsob emise v daném státě nebo ekonomické oblasti. Fungující měnový systém byl po staletí základem ekonomické prosperity států, přičemž jeho stabilita nebo naopak rozpad přímo ovlivňovaly politickou moc, obchodní vztahy a životní úroveň obyvatelstva od antického Říma přes středověké české království až po moderní eurozónu.

Historie

První organizované měnové systémy vznikly ve starověké Mezopotámii kolem roku 3000 před naším letopočtem, kdy babylonští panovníci ustanovili poměry mezi stříbrem, ječmenem a dalšími komoditami používanými jako platidla. Základní jednotkou byl šekel stříbra o váze asi 8,3 gramu, přičemž 60 šekelů tvořilo minu a 60 min tvořilo talent. Tento sexagesimální systém ovlivnil pozdější měnové soustavy v celém Středomoří. Ve starověkém Egyptě fungoval duální systém založený na mědi pro běžné transakce a zlatě pro velké obchody, s pevně stanoveným poměrem 1:100 mezi zlatým a měděným debenem.

Řecké městské státy vytvořily v 7. století př. n. l. první skutečné mincovní systémy s ražbou standardizovaných mincí. Athénský systém založený na stříbrné drachmě se stal vzorem pro celé východní Středomoří. Jedna drachma vážila 4,3 gramu stříbra, 6 obolů tvořilo drachmu, 100 drachem minu a 60 min talent. Konkurenční korintský systém používal lehčí statér o váze 8,6 gramu rozděl ený na 3 drachmy. Alexandr Veliký sjednotil řecké systémy zavedením jednotného attického standardu, který se díky jeho výbojům rozšířil od Egypta po Indii.

Římský měnový systém prošel dramatickým vývojem od republikánských bronzových assů přes klasický systém císařství až po kolaps v době stěhování národů. Augustus ustanovil roku 23 př. n. l. klasický systém: zlatý aureus = 25 stříbrných denárů = 100 mosazných sestercií = 400 měděných assů. Tento promyšlený systém s mincemi pro všechny úrovně transakcí umožnil nebývalý rozvoj obchodu napříč impériem. Konstantin Veliký po měnové krizi 3. století zavedl roku 312 nový systém založený na zlatém solidu o váze 4,5 gramu, který se stal základem byzantského a raně středověkého evropského měnového systému.

Středověká Evropa byla charakteristická roztříštěností měnových systémů. Každé významné knížectví, biskupství či svobodné město razilo vlastní mince s různou váhou a ryzostí. Karolinská měnová soustava zavedená Karlem Velikým kolem roku 790 ustanovila librový systém: 1 libra = 20 solidů = 240 denárů, ale pouze denáry byly skutečně raženy, zatímco libra a solid byly jen počtovými jednotkami. Tento systém v různých variacích přetrval v Anglii až do roku 1971. Od 13. století se vedle denárové soustavy začaly prosazovat grošové systémy s hrubými mincemi většího nominálu.

České země vytvořily jeden z nejstabilnějších středověkých měnových systémů díky reformě Václava II. z let 1300-1305. Systém byl postaven na pražském groši: 1 kopa grošů = 60 grošů = 720 parvů (haléřů). Pojem kopa jako počtová jednotka se v českém prostředí udržel až do 19. století. Karel IV. rozšířil systém o zlaté mince - florény, později dukáty, s proměnlivým kurzem k stříbrným grošům podle tržní hodnoty kovů. Za Ferdinanda I. byl roku 1561 zaveden tolarový systém podle říšského vzoru: 1 zlatý rýnský = 60 krejcarů, 1 tolar = 30 grošů českých = 90 krejcarů.

Novověk přinesl postupnou standardizaci měnových systémů. Augsburský říšský mincovní řád z roku 1559 sjednotil měnové systémy Svaté říše římské na základě tolaru. Decimální systém poprvé zavedla revoluční Francie roku 1795 s frankem děleným na 100 centimů, což se stalo vzorem pro většinu moderních měn. Zlatý standard 19. století vytvořil první skutečně globální měnový systém s pevnými kurzy mezi národními měnami založenými na jejich obsahu zlata. Rakousko-Uhersko přešlo roku 1892 na zlatou korunu dělenou na 100 haléřů, kterou po roce 1918 převzalo i Československo.

Dvacáté století přineslo revoluci v měnových systémech s opuštěním zlatého standardu. Brettonwoodský systém z roku 1944 ustanovil americký dolar směnitelný za zlato jako základ mezinárodního měnového systému. Jeho kolaps v roce 1971 vedl k éře volně plovoucích měn. Největší změnou v Evropě bylo zavedení jednotné měny euro v letech 1999-2002, kdy národní měnové systémy 12 států nahradil jednotný systém: 1 euro = 100 centů, s bankovkami a mincemi platnými ve všech členských zemích eurozóny.

Typy měnových systémů a jejich charakteristika

Měnové systémy lze klasifikovat podle několika kritérií. Podle podkladu měny rozlišujeme komoditní systémy založené na skutečné hodnotě kovu v mincích, kde nominální a reálná hodnota jsou totožné. Fiduciární systémy používají peníze s vyšší nominální než vnitřní hodnotou, založené na důvěře v emitenta. Podle počtu kovů dělíme systémy na monometalické používající jeden kov, nejčastěji stříbro nebo zlato, a bimetalické s pevným kurzem mezi zlatými a stříbrnými mincemi. Podle struktury nominálů existují jednoduché systémy s několika nominály a komplexní systémy s propracovanou strukturou pro různé úrovně plateb.

Funkční měnový systém musí splňovat několik podmínek. Stabilita hodnoty zajišťuje důvěru uživatelů a umožňuje dlouhodobé plánování. Dostatečná likvidita poskytuje oběživo pro všechny typy transakcí od drobných nákupů po mezinárodní obchod. Dělitelnost umožňuje přesné platby různých částek. Jednotnost zajišťuje, že stejné nominály mají všude stejnou hodnotu. Právní zakotvení definuje zákonné platidlo a pravidla emise. Ochrana proti padělání pomocí technických prvků a trestního práva chrání integritu systému. Konvertibilita umožňuje směnu za jiné měny nebo komodity podle potřeb ekonomiky.

Zajímavosti

• Nejsložitější měnový systém měla středověká Anglie, kde se současně používaly jednotky podle anglosaského, normanského a skotského systému s více než 20 různými nominály.
• Japonský měnový systém byl až do 19. století založen na rýži - daně se platily v koku rýže a samurajské platy byly stanoveny v ročních rýžových příjmech.
• Československá koruna z roku 1919 byla jednou z nejstabilnějších měn meziválečné Evropy díky Rašínově deflační politice, která ji učinila tvrdší než francouzský frank.
• Největší denominační skok v historii provedlo Zimbabwe roku 2009, kdy vydalo bankovku 100 bilionů zimbabwských dolarů, která měla reálnou hodnotu asi 30 amerických centů.