Mincovní konsorcia

Mincovní konsorcia představují specifickou formu podnikatelských sdružení, která vznikala především v období 16. až 18. století za účelem provozování mincoven a realizace mincovních zakázek. Tato kapitálová sdružení bankéřů, obchodníků s kovy a technických expertů hrála klíčovou roli v monetární historii raného novověku, kdy transformovala mincovnictví z řemeslné výroby na kapitalistický podnik schopný financovat státní rozpočty i válečné konflikty.

Historie

Vznik mincovních konsorcií souvisí s rostoucí kapitálovou náročností mincovní výroby v 16. století. Objevení amerického stříbra vedlo k masové produkci tolarů vyžadující investice do technologií, nákupu kovů a provozního kapitálu. Jednotliví podnikatelé nemohli unést finanční zátěž, proto se sdružovali. První dokumentované konsorcium založili augsburští Fuggerové s Welsery v roce 1524 pro provoz tyrolských mincoven.

Španělské Nizozemí se stalo centrem konsorcijního podnikání. Antverpské bankéřské domy - Schetz, van der Molen, Della Faille - vytvořily v roce 1572 konsorcium pro ražbu filipsdaalderů. Toto sdružení kontrolovalo dovoz amerického stříbra a jeho zpracování v brabantských mincovnách. Roční obrat dosahoval 2 milionů dukátů. Model kombinoval finanční kapitál Antverp s technickým know-how německých mincmistrů.

Třicetiletá válka představovala zlatou éru konsorcií. Válčící strany zoufale potřebovaly hotovost pro žoldnéře. Albrecht z Valdštejna vytvořil v roce 1622 konsorcium s Hansem de Witte, Pavlem Michnou a Jakubem Bassevim pro provoz českých mincoven. Toto sdružení znehodnotilo měnu o 90% během kiperské inflace (1621-1623), vydělalo astronomické sumy, ale zruinovalo ekonomiku. De Witte spáchal sebevraždu, Michna byl popraven.

Saské mincovní konsorcium (1667-1680) představovalo sofistikovanější model. Lipští bankéři Krause a Berger spojili síly s drážďanskými zlatníky a norimbergými obchodníky s kovem. Konsorcium provozovalo mincovny v Drážďanech, Lipsku a Annabergu, ražilo kvalitní speciestálery pro mezinárodní obchod. Zisk se dělil podle vložených podílů - 40% bankéři, 30% dodavatelé kovu, 30% techničtí partneři.

Francouzská Compagnie des Monnaies (1696-1715) byla největším konsorciem své doby. Samuel Bernard, nejbohatší francouzský bankéř, vedl sdružení 40 investorů kontrolující všech 30 královských mincoven. Konsorcium financovalo válku o španělské dědictví výměnou za monopol na ražbu. Produkce dosáhla 100 milionů livrů ročně. Krach Lawova systému (1720) konsorcium zruinoval - ztráty činily 50 milionů livrů.

Rakouské reformy Marie Terezie omezily prostor pro soukromá konsorcia. Centralizace mincovnictví pod státní kontrolu znamenala konec velkých sdružení. Poslední významné konsorcium působilo v Bavorsku (1753-1778), kde augsburští bankéři Halder a Römer provozovali mnichovskou mincovnu. Jejich inovativní účetní systém inspiroval pozdější státní mincovní správu.

Napoleonské války krátce oživily konsorcijní model. Britská vláda najala konsorcium vedené Nathanem Rothschildem pro ražbu vojenských guinejí (1813-1815). Toto sdružení koordinovalo nákup zlata v celé Evropě a ražbu v soukromých mincovnách. Zisk 300 000 liber položil základ rothschildovského bankovního impéria. Po Waterloo státy definitivně převzaly kontrolu nad mincovnictvím.

Struktura a fungování

Typické konsorcium mělo třístupňovou strukturu. Hlavní podílníci (Hauptpartizipanten) poskytovali kapitál a nesli hlavní riziko. Vedlejší účastníci (Nebengewerken) dodávali specializované služby - kovy, technologie, odbyt. Tiší společníci (stille Teilhaber) investovali kapitál bez účasti na řízení. Podíly se pohybovaly od 1/64 do 1/2 celku. Převody podílů vyžadovaly souhlas všech hlavních podílníků.

Smlouvy definovaly práva a povinnosti. Kapitálová účast určovala podíl na zisku i ztrátě. Technickí partneři často dostávali fixní odměnu plus podíl. Dodavatelé kovů měli předkupní právo na produkci. Rozhodování vyžadovalo kvalifikovanou většinu 2/3 kapitálu. Spory řešily arbitrážní soudy obchodních komor. Některé smlouvy obsahovaly klauzule o automatickém rozpuštění při ztrátě 50% kapitálu.

Financování vyžadovalo sofistikované nástroje. Konsorcia vydávala dluhopisy kryté budoucí produkcí. Používala směnky pro mezinárodní platby. Vytvářela rezervní fondy pro krytí ztrát. Některá konsorcia fungovala jako protobanky - přijímala vklady a poskytovala úvěry kryté mincovním kovem. Hamburské konsorcium (1619) vydávalo vlastní bankovky kryté stříbrem v trezorech.

Účetnictví konsorcií bylo překvapivě moderní. Používalo podvojné účetnictví, oddělené účty pro jednotlivé mincovny, měsíční bilance. Kontroloři (Raitherren) prověřovali každou transakci. Inventury probíhaly čtvrtletně za přítomnosti všech podílníků. Zachované účetní knihy lipského konsorcia (1670-1675) obsahují 50 000 položek dokumentujících každý gram zpracovaného kovu.

Ekonomický význam

Konsorcia mobilizovala kapitál nemožný pro jednotlivce. Valdštejnovo konsorcium investovalo 6 milionů zlatých během dvou let. Francouzská Compagnie kontrolovala 20% měnového oběhu. Tato koncentrace kapitálu umožnila technologické inovace, masovou produkci, mezinárodní operace. Bez konsorcií by raně novověké státy nemohly financovat armády a byrokracii.

Technologický pokrok byl často dílem konsorcií. Saské konsorcium zavedlo první válcovací stroj v Německu (1668). Bavorské konsorcium vyvinulo metodu elektrolytické rafinace stříbra (1765). Nizozemská sdružení financovala vývoj šroubového lisu. Inovace zvyšovaly efektivitu a kvalitu, což vedlo k konkurenčním výhodám. Technologie se šířily prostřednictvím migrujících expertů.

Mezinárodní charakter konsorcií vytvářel první nadnárodní finanční sítě. Augsbursko-antverpské konsorcium mělo agenty v Seville, Janově, Lyonu, Frankfurtu. Informace o cenách kovů, kurzech měn, politických událostech cirkulovaly rychleji než státní kurýři. Tyto sítě položily základy moderního mezinárodního bankovnictví. Rothschildové, Baring Brothers, Hope & Co. vyrostli z mincovních konsorcií.

Kontroverze a pád

Mincovní konsorcia často zneužívala monopolní postavení. Snižování ryzosti, manipulace s vahami, úplatky kontrolorům byly běžné. Kiperská inflace v Čechách, Tipper und Wipper v Německu, měnový chaos ve Francii - všechny tyto krize způsobila chamtivost konsorcií. Veřejnost je vnímala jako pijavice vysávající stát. Protesty proti konsorciím často přerůstaly v pogromy - De Witte byl lynčován davem v Praze 1623.

Státy postupně omezovaly prostor pro soukromá sdružení. Colbertovy reformy ve Francii (1665), leopoldovský mincovní řád v říši (1690), tereziánské reformy v Rakousku (1750) centralizovaly mincovnictví pod státní kontrolu. Konsorcia přežívala pouze v periferních oblastech nebo krizových situacích. Moderní státní monopol na emisi peněz znamenal definitivní konec konsorcijního modelu.

Zajímavosti

• Největší konsorcium historie - East India Company - razilo vlastní rupie v 54 mincovnách Indie
• Rothschildovo konsorcium převezlo v roce 1814 zlaté pruské mince v hodnotě 1 milion liber v sudech označených "voda kolínská"
• Členové benátského konsorcia (1570) museli složit přísahu na relikvii sv. Marka že nebudou krást
• Amsterdamské konsorcium (1672) najalo 40 ozbrojenců na ochranu transportu stříbra - první soukromá bezpečnostní agentura
• Papež Inocenc XI. byl tichým společníkem janovského konsorcia razícího papežské scudi
• Poslední mincovní konsorcium - čínské sdružení v Šanghaji - fungovalo až do roku 1933