Německá mincovní unie

Německá mincovní unie označuje soubor měnových a mincovních dohod německých států z let 1837–1871, které sjednocovaly váhu a ryzost stříbrných mincí a zjednodušovaly směnu mezi tolarovou a zlatkovou oblastí. Vrcholem byl Vereinstaler po smlouvě z roku 1857.

Historie

V první polovině 19. století bylo německé území rozděleno na desítky států s vlastními mincovními zvyklostmi, různými účetními jednotkami a odlišnými standardy stříbrných mincí. V praxi to zvyšovalo transakční náklady, komplikovalo obchod a podporovalo spekulace s oběživem, zejména když se v oběhu mísily mince různé kvality a různého skutečného obsahu stříbra. Vedle politické roztříštěnosti hrály roli i hospodářské změny doby: růst vnitroněmeckého obchodu, modernizace dopravy a postupné sbližování trhů.

Prvním důležitým krokem k harmonizaci byla dohoda jihoněmeckých států uzavřená v roce 1837 v Mnichově, známá jako mnichovská mincovní smlouva. Ta vytvořila základ tzv. jihoněmecké mincovní unie a sjednotila parametry zlatkového (guldenového) systému v prostoru, kde se tradičně počítalo na zlatky a krejcary. Jádrem bylo stanovení společných pravidel pro ražbu a vzájemné přijímání mincí, aby se omezilo „přelévání“ lepších kusů do tavby a jejich nahrazování lehčími ražbami.

Na mnichovskou iniciativu navázala drážďanská mincovní konvence z roku 1838, kterou uzavíraly státy Německého celního spolku (Zollverein). Drážďany nepřinesly úplnou jednotnou měnu, ale zásadně přispěly k praktické směnitelnosti: zavedly pevný a trvale stanovený kurz mezi pruským tolarem a jihoněmeckým zlatkem. Tím vznikl most mezi „tolarovou“ severní a „zlatkovou“ jižní oblastí a obchod se mohl opírat o předvídatelný přepočet bez neustálých místních výjimek.

Další zřetelné sbližování přišlo v polovině století, kdy se ukazovalo, že samotný pevný kurz nestačí a že je potřeba sjednotit i základní měrnou jednotku pro ražbu. Tuto roli převzala vídeňská měnová smlouva z 24. ledna 1857, na níž se dohodly státy Zollvereinu spolu s Rakouskem (a Liechtenštejnskem). Smlouva opustila tradiční kolínskou hřivnu jako základ a přešla na modernější „celní libru“ o hmotnosti 500 g. Zároveň umožnila existenci několika národních variant systému, ale stanovila společné parametry klíčových stříbrných obchodních mincí.

Právě z vídeňské smlouvy se odvíjí nejznámější výstup německé mincovní integrace: společný stříbrný Vereinstaler, který se stal hlavní obchodní mincí velké části německých států až do zavedení císařské měny po sjednocení Německa v roce 1871. Německá mincovní unie tak nebyla jednorázovým aktem, ale postupným procesem, v němž se od regionálních dohod přešlo ke koordinaci napříč většinou německého prostoru – a to v těsném vztahu k hospodářské integraci, kterou podporoval celní spolek.

Dohody, standardy a typické mince

Pod pojmem Německá mincovní unie se obvykle shrnují tři klíčové milníky: mnichovská dohoda (1837) pro jihoněmecký zlatkový systém, drážďanská konvence (1838), která ustavila pevný kurz mezi tolarem a zlatkem, a vídeňská měnová smlouva (1857), jež sjednotila základ ražby na 500g „celní libru“ a vymezila společné stříbrné klubové mince. Praktický efekt byl dvojí: obchodníci i státní pokladny získali stabilnější přepočty a zároveň se omezila motivace „vyzobávat“ z oběhu kvalitnější mince kvůli tavbě.

Nejtypičtější „viditelnou“ stopou unie v numismatice je Vereinstaler (a také dvojnásobný vereinstaler), ražený v mnoha státech s vlastním panovníkem či erbem, ale s jednotně definovanou váhou a ryzostí. Díky tomu mohly mince z různých zemí fungovat jako srovnatelné kurantní stříbro, aniž by musely mít shodný vzhled. Vedle velkých stříbrných nominálů se řešila i drobná měna: severní oblast pracovala s pfennigy, jižní s krejcary, přičemž dohody postupně upřesňovaly jejich vztahy k hlavním účetním jednotkám, aby se zjednodušilo každodenní placení.

Pro sběratele jsou ražby z období mincovních dohod atraktivní tím, že kombinují jednotné „technické“ parametry s výraznou regionální identitou. V praxi tak vedle sebe existují mince stejné hodnotové úrovně a standardu, ale s odlišnou ikonografií a značkami mincoven. Právě tato směs standardizace a rozmanitosti je pro německé ražby let 1837–1871 typická a dobře ilustruje, jak se hospodářská integrace prosazovala dříve než politické sjednocení.