Nikl

Nikl je stříbrolesklý, poměrně tvrdý a houževnatý kov s chemickou značkou Ni a hustotou okolo 8,9 g/cm³. V mincovnictví se uplatnil hlavně od 19. století, zejména pro drobné oběžné mince a pro slitiny, které zvyšují odolnost ražeb v běžném oběhu.

Historie

Nikl byl jako samostatný kov popsán v 18. století (objev se klade do roku 1751) a teprve později se začal ve větší míře průmyslově těžit a zpracovávat. Jeho název se tradičně vykládá z německého hornického prostředí: souvisí s představou „záludné“ rudy, která připomínala měď, ale chovala se jinak, a byla proto spojována s hornickým skřítkem jménem Nickel. Jakmile se podařilo nikl lépe oddělovat a využívat, ukázal se jako kov velmi vhodný pro technické aplikace – a postupně i pro peněžní oběh.

V 19. století, kdy se rozšiřovala potřeba levnějších a odolných kovů pro masovou ražbu drobných nominálů, začal být nikl používán k výrobě mincí v Evropě i ve Spojených státech. Důvod byl praktický: nikl (a zejména jeho slitiny) dával mincím vyšší pevnost a odolnost proti otěru než čistá měď a zároveň měl „ušlechtilejší“ stříbřitý vzhled, aniž by šlo o drahý kov. V Rakousko-Uhersku se nikl objevil u drobných mincí od roku 1892, kdy se z něj razily 10- a 20-haléře.

V československém mincovnictví je nikl připomínán mimo jiné u pětikorun v letech 1937–1938, kde se uplatnil jako vhodný materiál pro oběhovou minci s vyšší zátěží v každodenním používání. V praxi se však častěji než čistý nikl prosadily jeho slitiny, které umožňují jemně „naladit“ tvrdost, pružnost i chování kovu při ražbě. To je pro mincovny důležité, protože mince musí být dost tvrdá, aby se rychle neobrousila, ale zároveň nesmí být tak „křehká“, aby se hůře razila nebo aby rychle praskala razidla.

V moderní době zůstává nikl pro mincovnictví relevantní i tehdy, když už netvoří hlavní hmotu mince. U současných oběžných mincí se používá také jako součást povrchových úprav, zejména v podobě galvanického pokovení, které zlepšuje odolnost povrchu a stabilitu vzhledu při dlouhodobém oběhu.

Vlastnosti a použití v mincovních kovech

Nikl je ceněn pro svou houževnatost, odolnost proti opotřebení a relativně dobrou odolnost vůči korozi. Ve srovnání s mědí je tvrdší a výsledné mince se při běžném používání pomaleji „ztrácejí“ do hladka. Stříbřitý vzhled navíc pomáhá odlišovat drobné nominály od měděných či mosazných ražeb, což bylo důležité zejména v obdobích, kdy se v oběhu potkávalo více druhů kovů a veřejnost se orientovala i podle barvy mince.

V mincovní praxi jsou velmi časté niklové slitiny. Typickým příkladem je mědinikl, kde se uvádí přibližně 75–80 % mědi a 20–25 % niklu. Slitina kombinuje dobrou ražebnost mědi s vyšší pevností a stálostí niklu, takže se hodí pro dlouhodobé oběživo. Další známou slitinou je argentan (někdy v širším smyslu „niklové stříbro“), kde se pohybuje zhruba 40–70 % mědi, 10–20 % niklu a 5–40 % zinku. Tyto slitiny se používají i mimo mince, ale v numismatice jsou užitečné pro svou barvu, mechanickou odolnost a dobrou čitelnost reliéfu.

U současných českých oběžných mincí se nikl uplatňuje také v podobě galvanického pokovení – například u mincí 1 Kč, 2 Kč a 5 Kč. Povrchová vrstva pomáhá chránit jádro mince a zajišťuje stálý vzhled, což je praktické jak pro uživatele, tak pro provoz v automatech a při dlouhodobém oběhu. Nikl tak zůstává jedním z kovů, které se v mincovnictví objevují opakovaně, i když se mění technologie a skladba mincovních materiálů.