Polsko-litevská unie

Polsko-litevská unie byla středoevropská federace existující v letech 1386-1795, která vznikla personální unií Polského království s Litevským velkoknížectvím a vyvinula se v největší evropský stát své doby rozprostírající se od Baltu po Černé moře. Polsko-litevská unie je v numismatice významná díky jedinečnému kombinování polských a litevských mincovních tradic s charakteristickými motivy orla a jezdce Pohonie.

Historie

Polsko-litevská unie vznikla roku 1386 sňatkem polské královny Jadwigy s litevským velkoknížetem Vladislavem Jagellem, který přijal křesťanství a byl korunován polským králem jako Vladislav II. Jagello. Tato personální unie spojila největší katolické království střední Evropy s největším pohanským státem Evropy, čímž vznikl mocný blok schopný čelit německé expanzi na východě i mongolským a tureckým hrozbám na jihu.

Klíčovým momentem ukazujícím sílu unie byla bitva u Grunwaldu roku 1410, kde spojena polsko-litevská armáda pod vedením Vladislava Jagella roztříštila řád německých rytířů. Toto vítězství ukončilo německou východní expanzi a zajistilo polsko-litevské nadvládě v oblasti Baltu na další staletí. Řád ztratil svou vojenskou moc a musel uznat polsko-litevskou svrchovanost.

Za vlády Jagellonské dynastie (1386-1572) dosáhla unie největšího územního rozsahu i kulturního rozkvětu. Kazimír IV. Jagellonský ovládl Prusy, Vladislav III. se pokusil o dobytí Uher, zatímco Zikmund I. Starý a Zikmund II. August přeměnili Kraków v jedno z nejvýznamnějších renesančních center Evropy. Jagellonští králové vládli současně několika královstvím a jejich dvůr přitahoval učence, umělce a diplomatický z celé Evropy.

Lublinská unie z roku 1569 formálně sjednotila oba státy v jednu Rzeczpospolitou (Republiku obou národů) se společným králem, sněmem a měnou, ale zachovala autonomii obou částí. Polsko si ponechalo své západní provincie, zatímco Litva ztratila Ukrajinu a Podlesí ve prospěch polské koruny. Vznikl tak federativní stát s volitelnou monarchií a mocným sněmem šlechty.

Vrchol moci nastal za vlády Štěpána Báthoryho (1576-1586) a Jana III. Sobieskovo (1674-1696). Báthory vedl úspěšné války proti Rusku o Livonsko a reformoval armádu, zatímco Sobieski zachránil Vídeň před Turky roku 1683 a stal se hrdinou celé křesťanské Evropy. Polsko-litevská unie byla v tomto období respektovanou velmocí zasahující do celoevroiské politiky.

18. století přineslo postupný úpadek způsobený anarchií šlechty, liberum veto v sněmu a zásahy sousedních mocností. Saští králové August II. a August III. byli spíše loutkami v rukách Ruska a Rakouska než skutečnými panovníky. Polsko-litevská šlechta si sice udržela svobody, ale na úkor efektivní vlády a obranyschopnosti státu.

Poslední pokus o reformy představovala Ústava 3. května 1791, první psaná ústava v Evropě, která měla obnovit efektivní vládu a zastavit rozpad. Konzervativní šlechta však vyzvala Rusko k intervenci a následné tři dělení Polska (1772, 1793, 1795) mezi Rusko, Prusko a Rakousko ukončily existenci tisíciletého polského státu i jeho unie s Litvou.

Dědictví polsko-litevské unie přetrvalo ve formě společné kultury, náboženských tradic a historické paměti. Moderní Polsko i Litva se hlásí k tomuto společnému období jako ke zlaté éře své historie, kdy tvořily jednu z nejmocnějších evropských říší. Jagellonská dynastie ovlivnila také Čechy a Uhry, kde vládla ve stejném období.

Polsko-litevské mincovnictví

Mincovnictví unie kombinovalo polské a litevské tradice v jedinečný systém odrážející federativní povahu státu. Po Lublinské unii roku 1569 se razily společné mince s motivy jak polského orla, tak litevského jezdce Pohonie, často umístěné na různých stranách téže mince nebo kombinované v jednom kompozičním celku. Tento dualistický systém pokračoval až do zániku unie.

Základní mincí se stal polský zlatý (złoty) zavedený již ve 14. století, který se používal po celém území unie. Razily se také zlaté dukáty s portréty králů a kombinovanými polsko-litevskými motivy, které patřily mezi nejkrásnější evropské mince své doby. Zvláště oceňované jsou dukáty Zikmunda III. Vasy a Jana Kazimíra s detailními královskými portréty a alegorickými motivy.

Stříbrné mince zahrnovaly groše, szelągy a trojaky různých nominálů. Charakteristickým rysem bylo používání dvojjazyčných nápisů - latinských a později také polských. Na mincích se objevovaly nejen heraldické symboly, ale také odkazy na královské tituly nad oběma zeměmi - "Rex Poloniae, Magnus Dux Lithuaniae". Regionální mincovny v Krakově, Vilniusu, Rize a dalších městech razily varianty přizpůsobené místním potřebám.

Za vlády volených králů se mincovnictví přizpůsobilo novým poměrům. Saští králové razili mince s vlastními portréty, ale zachovávali polsko-litevskou symboliku. Stanislov August Poniatowski, poslední král, nechal razit moderní mince s osvícenskou symbolikou a odkazy na ústanní reformy. Po dělení Polska přejali ocupanti polsko-litevské mincovny a ukončili tak společnou mincovní tradici trvající více než čtyři století.

Zajímavosti

• Rzeczpospolita byla největším státem Evropy s rozlohou přes milion kilometrů čtverečních a populací 11 milionů obyvatel.
• Jagellonská knihovna v Krakově uchovává největší sbírku středověkých rukopisů ve střední Evropě včetně Koperníkova "De revolutionibus".
• Livonské války trvaly 25 let a zapojily všechny severoevropské mocnosti v boji o kontrolu nad Baltem.
• Kozáci sloužili jako lehká jízda polsko-litevské armády, ale později se proti unii bouřili a hledali ochranu u Ruska.
• Náboženská tolerance unie byla výjimečná v Evropě - katolíci, pravoslavní, protestanti i židé žili relativně pokojně až do protireformace.