Státovka

Státovka je papírové platidlo vydané státem jako dlužníkem, zpravidla s nuceným oběhem, které slouží k financování potřeb veřejných financí. Na rozdíl od bankovky vydávané emisní bankou představuje státovka přímý závazek státu a její vydání, oběh i stažení bývá upraveno zákonem.

Historie

Státovky se objevují především v obdobích, kdy stát potřebuje rychle zajistit hotovost pro chod správy, armádu nebo mimořádné výdaje a kdy současně není jednoduché získat dostatek kovových peněz či standardních bankovek. Z historického hlediska jde o formu „kreditního“ platidla: veřejnost jej přijímá nejen kvůli materiálu (papír sám o sobě hodnotu nemá), ale proto, že stát jeho oběh nařídí a opře jej o svou autoritu. Právě proto je u státovek klíčový právní rámec – bez něj by měly výrazně nižší důvěryhodnost a obtížně by se v oběhu prosazovaly.

V 19. století se v Evropě postupně vyvíjel moderní měnový systém, v němž hrály zásadní roli banky a později emisní instituce. Bankovka se původně chápala jako směnitelný poukaz, který bylo možné za určitých podmínek vyměnit za kov (typicky zlato nebo stříbro). Státovka oproti tomu představovala přímý nástroj státu a její používání se opíralo o zákonnou povinnost přijímat ji při placení. V praxi se s ní setkáme zejména v době krizí, válek nebo rozpočtových potíží, kdy stát sahá po emisích, které mají okamžitě pokrýt deficit nebo překlenout nedostatek oběživa.

Zásadní proměnu vztahu mezi bankovkou a státovkou přineslo zrušení směnitelnosti bankovek. Jakmile bankovky přestaly být běžně vyměnitelné za drahý kov, rozdíl mezi „bankovkou“ a „státovkou“ se v praktickém vnímání začal stírat: obě platidla se opírala hlavně o důvěru, právní rámec a stabilitu měnové politiky. Přesto zůstal rozdíl v tom, kdo je emitentem a dlužníkem – u státovky stát, u bankovky obvykle centrální (emisní) banka. Tento rozdíl je důležitý zejména pro historické popisy a pro pochopení toho, jak se vyvíjela role státu a bankovních institucí v peněžním oběhu.

Ve 20. století se státovky objevovaly v různých zemích opakovaně, často jako dočasné emise s jasně vymezenou dobou oběhu. V některých případech byly vydávány paralelně k bankovkám, jindy je částečně nahrazovaly. Pro sběratelské a historické účely jsou státovky cenné i proto, že často nesou výraznou státní symboliku, podpisy odpovědných činitelů a někdy i specifické texty, které zdůrazňují zákonný oběh a podmínky platnosti.

Jak státovka funguje a jak se liší od bankovky

Státovka je v jádru státní dluh v podobě oběživa. Její emise se opírá o zákon nebo nařízení, které stanoví, od kdy je platidlo povinně přijímáno, v jakých nominálech vychází a kdy může být staženo nebo vyměněno za jiné peníze. Právě proto se u státovek často zdůrazňuje „počátek oběhu“ a „konec platnosti“, protože jde o nástroj, který může být záměrně časově omezený.

Oproti tomu bankovka je typicky závazkem emisní banky (dnes většinou centrální banky), která spravuje oběh peněz a měnovou politiku. V historickém kontextu se rozdíl projevoval zejména ve směnitelnosti: bankovky bývaly za určitých podmínek směnitelné za kov, zatímco státovky měly povahu nuceného oběhu bez přímého „kovového krytí“ v běžném smyslu. Jakmile se však směnitelnost bankovek zrušila, praktické používání obou typů platidel se přiblížilo a rozdíl se přesunul hlavně do právní a institucionální roviny.

Pro notafilii (sběratelství bankovek) je státovka zvláštní kategorií, protože kombinuje prvky měnové historie, veřejných financí a krizového hospodaření. Při popisu se obvykle sleduje emitent, právní základ emise, nominál, série, podpisy, ochranné prvky a období oběhu. Z hlediska dějin peněz státovky dobře ukazují, jak stát v určitých situacích nahrazuje nedostatek hotovosti „kreditem“ a jak důležitá je pro fungování měny důvěra a zákonný rámec.