Vardajn

Vardajn (také gyardein nebo gvardián) byl druhým nejvyšším úředníkem středověké a raně novověké mincovny, který dohlížel na kvalitu ražených mincí a kontroloval činnost mincmistra. Tento důležitý post, jmenovaný přímo panovníkem, představoval nezávislou kontrolní instanci zajišťující dodržování mincovních řádů a předepsané ryzosti. V numismatice jsou vardajnové významní díky svým kontrolním značkám na mincích, které umožňují přesnou identifikaci místa a období ražby.

Historie

Funkce vardajna se vyvinula ve 13. století v souvislosti s rostoucí složitostí mincovní výroby a potřebou kontroly kvality ražených mincí. První zmínky o tomto úřadu pocházejí z francouzských královských mincoven, kde byl gardien des monnaies ustanoven jako nezávislý kontrolor podléhající přímo králi. Systém se rychle rozšířil do Svaté říše římské a dalších evropských zemí jako účinný nástroj proti falšování a znehodnocování mincí.

V českých zemích se funkce vardajna objevuje za vlády Václava II. na přelomu 13. a 14. století, kdy byla zavedena systematická organizace mincovnictví. Kutnohorský mincovní řád z roku 1300 poprvé definuje pravomoci vardajna jako kontrolora kvality pražských grošů. Vardajn měl za úkol denně zkoušet vyražené mince, kontrolovat dodržování předepsané váhy a ryzosti stříbra. Jeho přítomnost byla povinná při tavení a přidávání příměsí do slitiny.

Za vlády Karla IV. (1346-1378) došlo k dalšímu posílení role vardajna. Císařský mincovní řád stanovil, že vardajn musí být nezávislý na mincmistrovi a nesmí s ním být v žádném příbuzenském vztahu. Vardajn získal právo vlastní pečeti a mohl přímo komunikovat s královskou komorou. Jeho výroční zprávy o stavu mincovny a kvalitě ražeb se staly důležitým zdrojem informací pro panovníka o hospodaření s drahými kovy.

V období husitských válek a následného bezvládí v 15. století se role vardajna často formalizovala a skutečná kontrola oslabovala. To vedlo k rozsáhlému znehodnocování mincí, zejména během období tzv. švestkové války (1467-1479). Teprve jagellonští panovníci obnovili důležitost vardajnského úřadu - Vladislav II. Jagellonský vydal roku 1510 nařízení, které přesně vymezovalo povinnosti vardajna včetně vedení podrobných záznamů o všech zkouškách.

Významnou reformu přinesl Ferdinand I. Habsburský, který v roce 1545 vydal generální mincovní řád pro všechny země koruny. Vardajn byl povinen provádět zkoušku ohněm (kupelaci) minimálně jednou týdně a výsledky zaznamenávat do zvláštní knihy. Měl také právo kdykoliv provést neohlášenou kontrolu a v případě zjištění nedostatků mohl zastavit ražbu. Jeho značka se povinně objevovala na všech mincích vedle značky mincmistra.

V 17. a 18. století se funkce vardajna postupně profesionalizovala. Uchazeči museli prokázat znalost metalurgie, chemie a účetnictví. Mnozí vardajnové byli vzdělanými odborníky, kteří přispěli k technickému pokroku mincovnictví. Například vardajn pražské mincovny Johann Baptist Hackl (1725-1731) vyvinul novou metodu čištění stříbra, která zvýšila výtěžnost o 3 procenta.

S nástupem moderního mincovnictví v 19. století se funkce vardajna transformovala. V rakouské monarchii byl po měnové reformě 1857 nahrazen systémem státních kontrolorů a chemických laboratoří. Poslední vardajnové v tradičním smyslu působili v menších německých knížectvích do 60. let 19. století. Jejich role však přetrvává v moderní podobě jako funkce hlavního prubíře nebo kvalitního kontrolora v současných mincovnách.

Pravomoci a odpovědnosti vardajna

Vardajn měl rozsáhlé kontrolní pravomoci zahrnující celý proces mincovní výroby. Dohlížel na nákup drahých kovů, kontroloval jejich ryzost při přejímce a sledoval proces tavení a legování. Při ražbě prováděl namátkové kontroly váhy a vzhledu mincí. Měl právo kdykoliv vstoupit do všech prostor mincovny a nahlížet do účetních knih.

Klíčovou odpovědností byla zkouška ryzosti pomocí prubířského kamene a kyselin nebo přesnější metodou kupelace. Vardajn musel ovládat složité chemické postupy a výpočty pro stanovení obsahu drahého kovu. Vedl přesné záznamy o všech zkouškách včetně vzorků, které byly uchovávány jako důkazní materiál. V případě sporu jeho protokoly sloužily jako rozhodující důkaz před soudem.

Vardajn také působil jako prostředník mezi mincovnou a panovníkem. Podával pravidelné zprávy o hospodaření mincovny, upozorňoval na nesrovnalosti a navrhoval zlepšení. V nepřítomnosti mincmistra přebíral plnou odpovědnost za provoz, včetně vedení personálu a vyplácení mezd. Jeho podpis byl nutný na všech důležitých dokumentech týkajících se kvality produkce.

Specifickou rolí vardajna byla účast při slavnostní první ražbě nových emisí. Vardajn ověřoval správnost razidel, kontroloval zkušební ražby a stvrzoval svým podpisem protokol o zahájení výroby. Jeho osobní značka na mincích byla zárukou kvality a v případě problémů mohl být volán k odpovědnosti i desetiletí po skončení funkce.

Zajímavosti

• Vardajn Hans Weigelschmidt v Kremnici objevil roku 1565 padělatelskou dílnu přímo v mincovně - mincmistr tajně razil lehčí dukáty
• Plat vardajna činil obvykle 60-80 procent platu mincmistra, ale měl nárok na bezplatné ubytování a stravu
• V Benátkách musel vardajn složit kauci 10 000 dukátů jako záruku za případné škody způsobené nedbalostí
• Některé vardajnské značky se staly tak proslulými zárukami kvality, že je padělatelé napodobovali častěji než značky mincmistrů
• Vardajn mohl být potrestán smrtí za vědomé propuštění podhodnocených mincí do oběhu
• Nejdéle sloužícím vardajnem byl Pietro Contarini v Benátkách - funkci vykonával 47 let (1478-1525)