10 haléř

10 haléř (desetihaléř) je drobná mince používaná v českých zemích od zavedení haléřové soustavy v korunové měně. V různých obdobích se razil z odlišných kovů a slitin podle dostupnosti materiálu a hospodářské situace, takže se u něj často měnily i technické parametry a vzhled.

Historie

10 haléř se na našem území poprvé objevil roku 1892 v rámci zavedení rakousko-uherské korunové měny. Tehdejší desetihaléře byly raženy z niklu, později se u části emisí uplatnila i alpaka (niklová mosaz), což dobře ukazuje, že u drobných mincí hrála velkou roli nejen hodnota kovu, ale hlavně praktičnost, odolnost a výrobní náklady. V systému, kde byla koruna dělená na 100 haléřů, patřil desetihaléř k nejběžnějším mincím každodenního oběhu – a právě intenzivní používání se v průběhu let promítalo do změn materiálu i provedení.

Po vzniku Československa se tradice desetihaléřů udržela, ale ražba dostala nové parametry a výtvarné pojetí. První československý 10 haléř se razil od roku 1922 a byl zhotoven z mosazi. Volba mosazi byla u drobných mincí častá: je relativně levná, dobře se razí a má přijatelnou odolnost vůči opotřebení. Zároveň se snadno odlišuje barvou od stříbřitých nominálů, což pomáhalo v běžném používání.

Výrazné materiálové změny přinesla druhá světová válka. V letech 1940–1944 byl desetihaléř ražen jako protektorátní mince ze zinku. Tento posun souvisel s nedostatkem strategických kovů a s válečnou ekonomikou, kdy se dražší nebo potřebnější materiály přesouvaly pro průmysl a armádu. Zinkové mince bývají z dnešního sběratelského pohledu specifické: jsou náchylnější ke korozi a často se dochovaly ve slabší kvalitě, protože kov i povrch rychle trpí skladováním a vlhkostí.

Po válce se materiály opět měnily. V letech 1947–1950 se 10 haléř razil z mosazi, ale v letech 1951–1953 přešel na hliník. Hliník byl levný, dostupný a dobře zpracovatelný, což z něj činilo typický kov pro drobné nominály v poválečném období. Od roku 1953 do roku 1971 byl desetihaléř opět ražen z hliníku, ale už ve větším průměru 22 mm, takže se v ruce i v oběhu choval trochu jinak než starší drobnější varianty. Tato změna ukazuje, že u drobných mincí nebyla důležitá jen kovová úspora, ale i praktičnost – čitelnost, snadné rozlišování a manipulace.

Další etapou byla ražba, která začala roku 1974 a pokračovala dlouhodobě. U drobného oběživa je typické, že se design i parametry drží řadu let, protože nejde o reprezentativní ražbu, ale o minci „do každého dne“. Po vzniku České republiky se desetihaléř znovu objevil v oběhu v rámci nové měnové soustavy; autorem českého desetihaléře raženého od roku 1993 je J. Prádler. V této novodobé éře se drobné mince staly zároveň i sběratelským tématem, protože vedle běžných kusů vznikají varianty podle ročníků, nákladů a někdy i podle mincovních okolností.

Materiál, parametry a sběratelské zajímavosti

10 haléř je dobrým příkladem toho, jak se u drobných mincí mění materiál podle doby. Nikl a alpaka se uplatnily tam, kde se cenila odolnost a „stříbřitý“ vzhled, mosaz nabídla levnější žlutý kov s dobrými vlastnostmi pro ražbu, zatímco zinek a hliník odrážejí období, kdy hrála hlavní roli dostupnost a cena materiálu. Pro sběratele je právě tato proměnlivost atraktivní: desetihaléře lze skládat do tematických řad podle období, kovu nebo státu (Rakousko-Uhersko, Československo, Protektorát, poválečné emise, Česká republika).

Při posuzování desetihaléřů je důležitá zachovalost, zejména u zinkových kusů, které často trpí korozí a ztrátou povrchu. U hliníkových mincí se zase běžně setkáte s oděrkami a otlaky, protože hliník je měkký a mince se rychle „ošoupou“. Naopak mosazné desetihaléře mohou získávat patinu, která někdy působí esteticky, ale nešetrné čištění může povrch nenávratně poškodit. U běžných ročníků rozhoduje hlavně stav, u méně častých emisí pak i ročník, náklad a poptávka.

Desetihaléř je tedy zdánlivě nenápadná mince, která ale na malé ploše vypráví dlouhý příběh měnových změn, válečné ekonomiky i technologického vývoje. Právě proto má své místo jak v běžných „oběhových“ sbírkách, tak v specializovaných kolekcích zaměřených na jednotlivé materiály, období nebo typy drobných nominálů.