Bělení mincí

Bělení mincí je povrchová úprava stříbrných mincí, při níž se chemicky odstraní měď z tenké vrstvy na povrchu slitiny a mince získá světlejší, „bělejší“ vzhled. Používalo se hlavně u drobných ražeb s vyšším podílem mědi, aby působily kvalitněji a jednotněji.

Historie

Bělení mincí patří k technikám, které vznikly z velmi praktické potřeby středověkých a raně novověkých mincoven: udržet důvěru v oběživo i tehdy, když se razilo ze slitiny stříbra a mědi. Drobné nominály musely být odolné a dobře se razit, a proto se do stříbra často přidávala měď. Takové mince ale mohly mít na první pohled tmavší, nažloutlý či „měděný“ nádech, což vyvolávalo podezření, že jde o horší kov nebo dokonce falzum. Mincovna proto hledala postup, jak minci vizuálně sjednotit a přiblížit vzhledu „čistějšího“ stříbra, aniž by bylo nutné měnit celý mincovní standard.

Princip bělení je založený na tom, že povrch slitiny se dá chemicky upravit tak, aby se z nejtenčí vrstvy odstranila měď a na povrchu zůstalo relativně více stříbra. V praxi se v mincovnách připravovaly polotovary (střížky) ve velkém a po jejich vykování či vystřižení se ještě před ražbou upravovaly v samostatné dílně. Mincovní provoz tak nebyl jen o razidlech a kladivu: součástí „výroby mince“ byly i kroky, které zajišťovaly, že výsledek bude mít požadovanou barvu, lesk a přijatelný vzhled pro trh.

V českých a středoevropských poměrech se tato metoda uplatňovala zejména tam, kde se razily drobné stříbrné mince s vyšším obsahem mědi. Právě u malých hodnot, které procházely rukama nejčastěji, byl vzhled důležitý – lidé je posuzovali rychle a podle povrchu. Bělení pomáhalo, aby mince vypadala „stříbrně“ i v případě, že její slitina byla z pohledu ryzosti skromnější. Zároveň šlo o způsob, jak docílit jednotnějšího vzhledu celé emise: mince z různých tavby a slitků se mohly lišit odstínem, ale povrchová úprava rozdíly částečně srovnala.

Technika se postupně zdokonalovala s tím, jak se vyvíjela chemická zkušenost řemeslníků v mincovnách. Nešlo o laboratorní chemii v moderním smyslu, ale o prověřené receptury a postupy, které se předávaly v rámci mincovního provozu. Výsledek měl být funkční a opakovatelný: odstranit povrchové nečistoty po zpracování kovu, zjemnit vzhled a dodat minci barvu, kterou veřejnost očekávala od stříbrného platidla. Proto se bělení stalo standardním „neviditelným“ krokem výroby u části drobných ražeb, přestože samotný kov uvnitř mince zůstával stejnou slitinou jako před úpravou.

Postup, účel a projevy na minci

Bělení mincí se nejčastěji provádělo na střížcích (případně na čerstvě vyražených mincích) ve zvláštní části mincovny, kde se kov upravoval teplem a roztokem s chemicky aktivními složkami. Cílem bylo rozpustit nebo uvolnit měď z nejpovrchnější vrstvičky slitiny a současně odstranit nečistoty vzniklé při předchozím zpracování kovu. Tím se na povrchu relativně zvýšil podíl stříbra a mince získala světlejší, někdy až nápadně bílý tón. V dobové praxi se taková mince „tvářila“ jako ryzejší, i když šlo především o vizuální a povrchový efekt.

Tato úprava byla užitečná hlavně u mincí, kde se kvůli pevnosti a technologii ražby používalo více mědi. Bez bělení by povrch mohl rychle tmavnout, působit skvrnitě nebo „měděně“ a tím vyvolávat nedůvěru. Na druhou stranu je důležité, že bělení samo o sobě neměnilo hmotnostní standard ani skutečný obsah stříbra v jádru mince – šlo o povrchovou vrstvu. V oběhu se bělený vzhled časem opotřeboval: třením a používáním se tenká upravená vrstva mohla zčásti setřít a prosvítal původní odstín slitiny. Proto se u některých starších ražeb setkáme s mincí, která má světlejší plochy v chráněných místech reliéfu a tmavší či „měděnější“ partie na vyvýšených částech.

Pro numismatiku je bělení cenné jako informace o technologii a ekonomice ražby. Ukazuje, že vzhled mince byl pro mincovnu i panovníka důležitý nástroj důvěry: drobná stříbrná mince měla působit poctivě, srozumitelně a jednotně. V praxi tak bělení představuje kompromis mezi technologickými možnostmi, cenou stříbra a požadavkem trhu na „stříbrnou“ minci. Zároveň pomáhá vysvětlit některé typické povrchové projevy na historických ražbách, které mohou laikovi připadat jako závada, ale ve skutečnosti souvisejí s dobovou výrobní metodou.