České stavy

České stavy představovaly privilegovanou společenskou vrstvu v zemích Koruny české, která od konce 13. století až do moderní doby vykonávala politickou moc prostřednictvím zemských sněmů. Tento systém stavovského zřízení určoval politické uspořádání českého státu a právo účasti na správě země včetně schvalování daní a volby panovníka. Symbolika stavovské moci se objevovala na pečetích, praporech a později i na mincích českého království.

Historie

Formování stavovské společnosti v českých zemích započalo za vlády posledních Přemyslovců ve druhé polovině 13. století. Původně se jednalo o postupné vyčleňování privilegovaných skupin z celku obyvatelstva na základě majetku, právního postavení a politického vlivu. První doklady o existenci stavů jako politického subjektu pocházejí z doby interregna po vymření Přemyslovců roku 1306, kdy představitelé vyšší šlechty rozhodovali o novém panovníkovi.

Původní stavovská struktura zahrnovala panský stav složený z nejvyznamnějších šlechtických rodů a duchovní stav reprezentovaný biskupy a opaty významných klášterů. Během husitské revoluce došlo k zásadním změnám. Katolické duchovenstvo ztratilo své politické postavení a majetek, což vedlo k trvalému vyřazení kléru ze stavovské reprezentace v Čechách. Naopak posílilo postavení nižší šlechty, která se vyčlenila jako samostatný rytířský stav, a královských měst, jež získala třetí místo ve stavovské hierarchii.

Zlatý věk českého stavovství nastal v 15. a první polovině 16. století. Po husitských válkách se zemský sněm stal pravidelně se scházející institucí s rozhodujícím vlivem na správu království. Stavy si vymohly právo volit českého krále, což potvrdily volby Jiřího z Poděbrad roku 1458 a později Vladislava Jagellonského roku 1471. Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 kodifikovalo stavovská privilegia a fakticky omezilo panovnickou moc ve prospěch sněmu.

Za vlády prvních Habsburků docházelo k postupnému střetu mezi centralizačními snahami panovníků a obhajobou stavovských svobod. Ferdinand I. musel při svém zvolení roku 1526 potvrdit stavovská privilegia, ale současně zahájil proces posilování královské moci. Napětí mezi stavy a panovníkem narůstalo v otázkách náboženských i politických. Většina české šlechty přijala protestantství, zatímco Habsburkové prosazovali rekatolizaci.

Vyvrcholením konfliktu se stalo české stavovské povstání zahájené druhou pražskou defenestrací 23. května 1618. Čeští stavové sesadili Ferdinanda II. a zvolili za krále Fridricha Falckého. Porážka stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 znamenala konec stavovské samostatnosti. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 drasticky omezilo stavovská práva, zavedlo dědičnost habsburské vlády a katolictví jako jediné povolené náboženství.

Struktura a pravomoci českých stavů

Stavovská společnost se členila na tři základní stavy podle právního postavení a majetku. Panský stav tvořili majitelé rozsáhlých dominií s právem zasedat v zemském soudu. Příslušnost k panskému stavu vyžadovala vlastnictví panství zapsaného v zemských deskách a potvrzení přijetí od ostatních členů stavu. Rytířský stav zahrnoval nižší šlechtu vlastnící menší statky. Od 16. století se prosadilo pravidlo, že do panského stavu mohli být povýšeni pouze ti, kdo získali baronský nebo vyšší titul.

Městský stav reprezentovala královská města s právem vysílat zástupce na zemský sněm. Původně měla právo účasti pouze Praha, Kutná Hora a Plzeň, postupně se okruh rozšiřoval. Města však měla omezený vliv, disponovala pouze jedním společným hlasem a nemohla zasahovat do záležitostí týkajících se šlechtického majetku. Po Bílé hoře byl jejich politický vliv ještě více omezen.

Zemský sněm představoval nejvyšší orgán stavovské samosprávy s legislativními, fiskálními a v určitých případech i exekutivními pravomocemi. Sněm schvaloval berně, rozhodoval o zemské hotovosti, volil zemské úředníky a v době bezvládí i panovníka. Zasedání probíhala na Pražském hradě, od 16. století ve sněmovně českého zemského sněmu. Usnesení vyžadovala souhlas všech tří stavů, což často vedlo k dlouhým jednáním a kompromisům.

Zajímavosti

• Poprava 27 představitelů českého stavovského povstání 21. června 1621 na Staroměstském náměstí se stala symbolem konce stavovské samostatnosti a je připomínána 27 kříži v dlažbě.
• Čeští stavové jako jedni z mála v Evropě trvale vyloučili duchovenstvo ze své politické reprezentace, což bylo unikátní uspořádání trvající od husitství až do zániku stavovského systému.
• Defenestrační tradice českých stavů začala roku 1419 a pokračovala roky 1483, 1618, symbolicky vyjadřovala radikální odmítnutí nepřijatelné vlády.