Direktorium

Direktorium bylo výkonným orgánem francouzské vlády v letech 1795 až 1799, tvořeným pěti direktory volenými parlamentem. Toto období představovalo pokus o stabilizaci republiky po jakobínském teroru, avšak skončilo státním převratem Napoleona Bonaparta.

Historie

Direktorium vzniklo na základě ústavy z roku III (1795), která byla reakcí na excesy jakobínské hrůzovlády a měla zabránit jak návratu teroru, tak restauraci monarchie. Nová ústava zavedla dvoukomorový parlament složený z Rady pěti set a Rady starších. Výkonnou moc svěřila pětičlennému direktoriu, jehož členové byli voleni parlamentem na pětileté období s každoročním obnovováním jedné pětiny.

Komplikovaný volební systém měl zajistit stabilitu a zabránit rychlým politickým změnám. Volební právo bylo omezeno na majetné občany platící přímé daně, čímž se okruh voličů zúžil oproti jakobínské ústavě. Tvůrci ústavy, většinou příslušníci thermidorské reakce, chtěli vytvořit republiku řízené střední třídou, vzdálenou jak od aristokracie, tak od městské chudiny.

První direktorium zahájilo činnost 2. listopadu 1795 ve složení Paul Barras, Louis-Marie de La Révellière-Lépeaux, Jean-François Rewbell, Lazare Carnot a Étienne-François Letourneur. Tito muži zdědili zemi vyčerpanou lety revolučního chaosu, ekonomickou krizí a válkou s evropskými mocnostmi. Nejdůležitější osobností se stal Paul Barras, zkušený politik a intrikán, který dokázal přežít všechny politické otřesy období.

Ekonomická situace Francie byla katastrofální. Měna assignát, revoluční papírové platidlo kryté zabaveným církevním majetkem, ztratila prakticky veškerou hodnotu v důsledku nekontrolované emise. V únoru 1796 muselo direktorium přistoupit k dramatickému kroku – veřejnému spálení tiskařských desek na assignáty na náměstí Vendôme. Následné zavedení nové měny, mandátů, rovněž selhalo a teprve návrat k tvrdé minci přinesl určitou stabilizaci.

Vojenské úspěchy kontrastovaly s vnitřními problémy. Mladý generál Napoleon Bonaparte vedl v letech 1796 až 1797 brilantní italské tažení, které porazilo rakouské armády a přineslo Francii bohatou kořist i územní zisky. Campoformijský mír z října 1797 ukončil válku s Rakouskem za podmínek příznivých pro Francii. Napoleonova rostoucí sláva však začínala znepokojovat direktory, kteří jej raději vyslali na egyptskou expedici.

Vnitropoliticky direktorium balancovalo mezi roajalistickým nebezpečím zprava a jakobínskou hrozbou zleva. V září 1797 provedlo takzvaný fructidorský převrat, kdy pomocí armády zrušilo výsledky voleb příznivé pro roajalisty. Obdobně v květnu 1798 zasáhlo proti levicové opozici převratem floréalovým. Tato opakovaná porušování ústavnosti podrývala legitimitu režimu a zvyšovala závislost na armádě.

Konec direktoria přišel 9. listopadu 1799 (18. brumairu) státním převratem, který zorganizovali Napoleon Bonaparte a Emmanuel Joseph Sieyès. Napoleon se vrátil z neúspěšné egyptské expedice a s pomocí armády donutil parlament rozpustit direktorium a nahradit je konzulátem. Nový režim formálně zachovával republikánské instituce, ale fakticky znamenal konec demokratického experimentu a počátek napoleonské autokracie.

Správa a reformy

Přes veškerou nestabilitu dosáhlo direktorium několika trvalých úspěchů v oblasti státní správy. Pokračovalo v reformách zahájených během revoluce, zejména v unifikaci právního systému a modernizaci daňového aparátu. Byly položeny základy pozdějšího Napoleonova občanského zákoníku a reformy vzdělávacího systému včetně založení École polytechnique.

Měnová politika direktoria prošla dramatickým vývojem od kolapsu assignátů přes neúspěšný experiment s mandáty až k návratu kovových peněz. Zákon z 18. germinálu roku IV (1796) stanovil nový měnový systém založený na stříbrném franku o hmotnosti pěti gramů. Tento frank se stal základem francouzského měnového systému na více než století a vzorem pro měny mnoha evropských zemí.

Zahraniční politika direktoria byla agresivně expanzionistická. Vedle italského tažení Francie vytvořila řadu satelitních republik – Batavskou, Helvetskou, Cisalpinskou, Ligurskou a Římskou. Tyto státní útvary sloužily jako nárazníkové zóny i zdroje finančních kontribucí pro válečné potřeby republiky. Model sesterských republik předznamenal pozdější napoleonský systém závislých států.

Zajímavosti

• Direktoři nosili specifický úřední oděv – dlouhý plášť, čapku ve starořímském stylu a kord po boku jako symbol republikánské důstojnosti.
• Během direktoria byla poprvé organizována loterie jako zdroj státních příjmů po krachu papírových peněz.
• Napoleon se údajně při převratu nervově zhroutil a musel být podpořen svým bratrem Lucienem, který přesvědčil vojáky k zákroku.
• Paul Barras si jako jediný udržel křeslo direktora po celou dobu existence režimu – od roku 1795 do převratu 1799.