Dlouhá mince
Dlouhá mince představuje historické označení pro znehodnocené mincovní ražby produkované v Čechách a na Moravě během působení mincovního konsorcia vedeného Hansem de Witte mezi lety 1621 až 1623. Tento termín vyjadřoval zdlouhavý proces určování skutečné hodnoty těchto nekvalitních platidel s drasticky sníženým obsahem drahého kovu.
Historie
Pojem dlouhá mince vznikl v dramatickém období počátku třicetileté války, kdy habsburská monarchie zoufale hledala finanční prostředky pro vedení konfliktu. Po porážce českých stavů na Bílé hoře roku 1620 získalo konsorcium podnikatelů v čele s nizozemským finančníkem Hansem de Witte monopol na ražbu mincí v českých zemích. Mezi členy konsorcia patřili vlivní jedinci jako Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova a Karel z Lichtenštejna.
Systém fungoval na principu pronájmu mincovních regálií - konsorcium platilo panovníkovi fixní částky a zisk generovalo snižováním obsahu stříbra v mincích při zachování nominální hodnoty. Zatímco kvalitní předválečné mince obsahovaly 70-80% stříbra, nové ražby měly často pouze 20-30% ryzího kovu. Zbytek tvořila měď a další levné příměsi, což vedlo k rychlému tmavnutí a korozi mincí.
Označení "dlouhá" souviselo s komplikovaným vyčíslováním reálné kupní síly těchto platidel. Obchodníci museli složitě přepočítávat kurzy, protože nominální hodnota neodpovídala skutečnému obsahu drahého kovu. Transakce se protahovaly dlouhými vyjednáváními o tom, v jakém poměru přijmout znehodnocené mince. Vznikaly rozsáhlé kurzovní tabulky, které se denně měnily podle aktuální důvěry v měnu.
Souběžně se etabloval termín kiprové ražby, odvozený z německého
Situace vyvrcholila měnovou katastrofou roku 1623. Inflace dosáhla astronomických hodnot - ceny základních potravin vzrostly desetinásobně. Císař Ferdinand II. byl nucen vyhlásit 13. prosince 1623 kaládu - faktický státní bankrot spojený s radikální měnovou reformou. Veškeré kiprové mince byly prohlášeny za neplatné nebo drasticky devalvovány. Konsorcium bylo rozpuštěno, de Witte spáchal sebevraždu.
Po kaládě následovala obnova mincovnictví dobrého zrna - ražby s garantovaným obsahem kvalitního stříbra. Nové mince měly obnovit důvěru v měnu, proces stabilizace však trval několik let. Hospodářské škody způsobené dlouhou mincí přetrvávaly desetiletí a přispěly k ekonomické devastaci českých zemí během třicetileté války.
Ekonomické důsledky a mechanismy
Systém dlouhé mince představoval rafinovanou formu státem organizované inflace. Panovník získával okamžité příjmy z pronájmu mincovních práv, zatímco ekonomické škody nesli poddaní. Konsorcium vydělávalo na rozdílu mezi nominální hodnotou a skutečnými náklady na výrobu znehodnocených mincí.
Podle Greshamova zákona vytlačovaly špatné peníze dobré z oběhu - kvalitní staré mince byly tezaurovány nebo vyváženy do zahraničí. V domácím oběhu zůstávaly pouze znehodnocené ražby. To vedlo k rozpadu monetární ekonomiky a návratu k barteru v mnoha regionech.
Fenomén dlouhé mince dokumentuje sociální stratifikaci krize. Šlechta a bohatí měšťané dokázali uchovat hodnotu majetku v nemovitostech a drahých kovech. Střední vrstvy, závislé na peněžních příjmech, byly zdecimovány. Nejchudší vrstvy paradoxně utrpěly nejméně - většinou operovaly v naturální ekonomice.
Zajímavosti
- Albrecht z Valdštejna vydělal na kiprových ražbách přes 6 milionů zlatých, což použil k vybudování armády čítající 100 000 mužů
- Některé dlouhé mince obsahovaly tak málo stříbra, že rzivěly jako železo - lidé je nazývali "červené peníze"
- V Praze roku 1622 stála libra chleba ráno 3 krejcary, večer už 7 krejcarů - inflace byla viditelná během jediného dne
- Termín "kiprovat" přežil v češtině jako synonymum pro podvádění a šizení až do 20. století
- Paradoxně dnes patří kiprové ražby mezi vyhledávané numismatické rarity - jejich špatná kvalita způsobila, že se jich dochovalo málo