Eliška Přemyslovna

Eliška Přemyslovna byla česká královna, poslední přemyslovská princezna a matka císaře Karla IV., která žila v letech 1292 až 1330. Jako manželka Jana Lucemburského sehrála klíčovou roli při nástupu lucemburské dynastie na český trůn, její jméno se objevuje na dobových mincích a listinách jako symbol kontinuity přemyslovské tradice.

Historie

Eliška Přemyslovna se narodila 20. ledna 1292 jako druhá dcera českého krále Václava II. a jeho první manželky Guty Habsburské. Vyrůstala na jednom z nejslavnějších evropských dvorů své doby, kde její otec vybudoval mocnou středoevropskou říši zahrnující Čechy, Moravu, Polsko a část Uher. Přemyslovský dvůr v Praze byl centrem gotické kultury, kde působili minnesängři, učenci a umělci z celé Evropy. Eliška získala vynikající vzdělání - ovládala latinu, němčinu, češtinu a základy francouzštiny, byla vzdělána v literatuře, hudbě a dvorské etiketě. Její dětství však poznamenala smrt matky v roce 1297, kdy jí bylo pouhých pět let.

Tragický osud přemyslovské dynastie začal smrtí Václava II. v roce 1305, když Elišce bylo třináct let. Český trůn zdědil její šestnáctiletý bratr Václav III., který však byl zavražděn v Olomouci 4. srpna 1306. Smrtí posledního mužského Přemyslovce vymřela dynastie po meči a započal boj o český trůn. Eliška a její sestra Anna se staly posledními legitimními dědičkami přemyslovského odkazu. O jejich ruku a s ní spojený nárok na českou korunu se ucházeli nejmocnější evropští vládci. Císař Albrecht I. Habsburský prosadil sňatek svého syna Rudolfa III. s Eliškou, ale Rudolf zemřel v roce 1307 na úplavici, aniž by byl korunován českým králem.

Po Rudolfově smrti prosadil císař Albrecht sňatek Elišky s dalším Habsburkem, Fridrichem Sličným. České stavy však tento plán odmítly a po zavraždění Albrechta I. v roce 1308 zvolily českým králem korutanského vévodu Jindřicha. Jindřich Korutanský se oženil s Eliškou starší sestrou Annou, ale jeho vláda byla slabá a země upadala do chaosu. V této situaci vyslala skupina českých pánů v čele s Petrem z Aspeltu, mohučským arcibiskupem, a Jindřichem z Lipé tajné poselstvo k římskému králi Jindřichu VII. Lucemburskému s nabídkou českého trůnu pro jeho syna Jana pod podmínkou sňatku s Eliškou Přemyslovnou.

Osmnáctiletá Eliška byla v té době prakticky vězněna Jindřichem Korutanským na hradě Loket. S pomocí věrných služebníků uprchla v přestrojení za chudou poutnici a dostala se do ochrany českých pánů. Svatba s čtrnáctiletým Janem Lucemburským se konala 1. září 1310 ve Špýru. Jan vstoupil s vojskem do Čech, Jindřich Korutanský uprchl a 7. února 1311 byli Jan a Eliška slavnostně korunováni v katedrále svatého Víta. Eliška tak ve svých devatenácti letech konečně získala postavení, které jí náleželo jako poslední Přemyslovně - stala se českou královnou.

Manželství Elišky a Jana bylo od počátku problematické. Jan byl vychován na francouzském dvoře, nemluvil česky a zajímal se především o rytířská dobrodružství a zahraniční politiku. Eliška naopak chtěla obnovit slávu přemyslovského dvora a podporovala české zájmy. Konflikty se stupňovaly po narození dětí - Markéty v roce 1313, Bony v roce 1315 a zejména prvorozeného syna Václava, pozdějšího Karla IV., v roce 1316. Jan žárlil na Eliščinu popularitu mezi českými stavy a obviňoval ji ze spiknutí. V roce 1319 došlo k otevřené roztržce, Jan odvezl tříletého Václava do Francie a Eliška byla fakticky internována na Mělníce.

Následující roky strávila Eliška v politické izolaci, oddělena od svých dětí. Jan Lucemburský vládl Čechám z ciziny a země upadala. Eliška se pokusila o smíření a v letech 1325-1327 pobývala s manželem v Lucembursku, kde se narodily další děti - Jan Jindřich, Anna a Eliška. Pokus o usmíření však selhal a Eliška se vrátila do Čech. Posledních pět let života strávila v ústraní na svých věnných městech, zejména na Mělníce. Udržovala korespondenční kontakt se synem Karlem, který byl vychováván na francouzském dvoře, a snažila se ho připravit na budoucí vládu v Čechách. Zemřela 28. září 1330 na hradě Vyšehrad ve věku pouhých 38 let, vyčerpaná těžkým osudem a zklamáním.

Politický a kulturní význam

Eliška Přemyslovna představovala klíčový článek legitimity lucemburské dynastie na českém trůně. Její přemyslovský původ byl neustále zdůrazňován v dobových listinách a na mincích, kde se objevoval titul Regina Boemie nebo Elyzabeth Dei gracia Boemie regina. Ražby z období její korunovace nesly často kombinaci lucemburského lva a přemyslovské orlice, což symbolizovalo spojení obou dynastií. Eliška aktivně používala svou pečeť s dvouocasým českým lvem a nápisem zdůrazňujícím její přemyslovský původ, čímž potvrzovala kontinuitu královské moci.

Kulturní význam Elišky spočíval v její snaze udržet a obnovit tradice přemyslovského dvora. Podporovala česky píšící klerikální autory, financovala iluminované rukopisy a udržovala kontakty s předními českými šlechtici a preláty. Její dvůr na Mělníce se stal centrem opozice proti Janově profrancoužské politice. Eliška vychovala syna Karla v duchu úcty k přemyslovské tradici, což se později projevilo v jeho vládě. Karel IV. uctíval památku matky, nechal ji pohřbít po boku přemyslovských králů ve svatovítské katedrále a v zakládací listině Nového Města pražského ji označil za sancte memorie - svaté paměti. Eliščin tragický osud se stal námětem mnoha kronik a legend, které z ní vytvořily symbol českého vlastenectví a obětavé mateřské lásky.

Zajímavosti

• Eliška byla první českou královnou, která aktivně razila vlastní mince s českým lvem během manželových nepřítomností
• Podle legendy věnovala Elišce město Mělník její teta Kunhuta, aby měla vlastní příjmy nezávislé na manželovi
• Eliščin syn Karel IV. nechal zhotovit její posmrtný portrét pro trifórium svatovítské katedrály
• Královna vlastnila iluminovaný rukopis známý jako Passionale abbatissae Cunegundis, který zdědila po tetě