Farizeové
Farizeové byli židovský náboženský proud z doby druhého chrámu, doložený od 2. století př. n. l. Vedle psaného Zákona uznávali i ústní tradici a věřili ve vzkříšení mrtvých. V evangeliích vystupují jako Ježíšovi odpůrci; po zničení chrámu roku 70 n. l. se z jejich učení vyvinul rabínský judaismus.
| Význam | židovský náboženský proud učitelů a vykladačů Zákona |
|---|---|
| Název | z hebrejského perušim – oddělení |
| Doloženi | od 2. století př. n. l. do zničení chrámu roku 70 n. l. |
| Hlavní soupeři | saduceové |
| Učení | ústní Tóra, vzkříšení mrtvých, rituální čistota i mimo chrám |
| Prameny | Josephus Flavius, Nový zákon, Mišna |
| Pokračování | rabínský judaismus |
| Souvislost s mincemi | otázka o placení daně císaři a denár (Mk 12,13–17) |
Historie
Farizeové se v pramenech objevují v judské společnosti 2.–1. století př. n. l., kdy se po makabejském povstání utvářely nové mocenské a náboženské poměry. Josephus Flavius je poprvé zmiňuje v souvislosti s Jonatanem Makabejským, nástupcem Judy Makabejského. Název se odvozuje z hebrejského perušim – „oddělení“; vykládá se jako oddělení od zdrojů rituální nečistoty, od pohanů nebo od nábožensky lhostejných lidí. Farizeové nebyli uzavřenou institucí, ale proudem s vlastními učenci, učiteli i přívrženci mezi lidem.
Za vlády Hasmoneovců se farizeové dostali do sporu s králem Alexandrem Jannaiem, který se v chrámových obřadech přiklonil k saduceům. Spor přerostl v krátkou občanskou válku, která skončila krvavým potlačením farizeů. Jannaios před smrtí radil své vdově Salome Alexandře, aby se s nimi usmířila; za její vlády jejich vliv vzrostl, zejména v sanhedrinu.
Vedle farizeů působili saduceové, spojovaní s chrámovou aristokracií, a esejci. Farizeové se od saduceů lišili tím, že vedle psaného textu Písma uznávali i ústní tradici výkladu a požadovali, aby všichni Židé dodržovali pravidla rituální čistoty i mimo chrám. Tím přenášeli náboženské zásady z chrámu do běžného života rodin a obcí a ve srovnání s aristokratickými saduceji byli lidovějším proudem.
V novozákonních evangeliích vystupují farizeové jako protivníci Ježíše, zejména ve sporech o sobotu, čistotu a půst. Evangelia jsou náboženská svědectví raných křesťanských obcí, které už vedly vlastní spory s částí židovských autorit, a jejich obraz farizeů je proto jednostranný. Za farizea se sám označuje apoštol Pavel.
Po zničení jeruzalémského chrámu Římany roku 70 n. l. ztratila chrámová služba, s níž byla spjata saducejská vrstva, své centrum. Přední farizej Jochanan ben Zakaj obnovil v Javne sanhedrin a farizejské učení se stalo základem rabínského judaismu; rabíni přitom název farizeové přestali užívat. Kolem roku 200 sestavil Jehuda ha-Nasi Mišnu.
V evropské kultuře se slovo farizej odtrhlo od historického významu a začalo se užívat pro člověka, který se navenek tváří zbožně či mravně, ale jedná jinak. Toto přenesené užití je vůči historickým farizeům zjednodušující.
Učení a souvislost s mincemi
Farizeové kladli důraz na autoritu Zákona, rozvíjeli výkladovou tradici a byli přesvědčeni, že zbožnost se má projevit v každodenních činech. V praxi to znamenalo zájem o rituální čistotu, pravidla stolování, zachovávání svátků a etické jednání v rodině i v obci. Na rozdíl od saduceů věřili ve vzkříšení mrtvých a v existenci andělů.
Farizeové nebyli státní mocí, a proto nerazili vlastní mince. S mincemi je spojuje evangelijní scéna, v níž farizeové a herodiáni položili Ježíšovi otázku, zda se má platit daň císaři. Ježíš si nechal podat denár, zeptal se, čí obraz a nápis nese, a odpověděl, že císaři se má dát, co je císařovo, a Bohu, co je Boží (Mk 12,13–17). Mince z tohoto příběhu se v angličtině nazývá tribute penny a tradičně se ztotožňuje s denárem císaře Tiberia, na jehož rubu sedí ženská postava, obvykle vykládaná jako Livia v podobě bohyně Pax.
