Esejci

Esejci byli židovské hnutí období druhého chrámu, známé hlavně z děl Josepha Flavia, Filóna Alexandrijského a Plinia staršího. Některé skupiny žily komunitně, dodržovaly přísnou rituální čistotu a sdílely majetek. Často se spojují s Kumránem a svitky od Mrtvého moře, totožnost však není nesporná.

Historie

Esejci působili v Judeji přibližně od 2. století př. n. l. do 1. století n. l., v období Hasmoneovců, Heroda Velikého a římské nadvlády. Nebyli jediným směrem tehdejšího judaismu. Prameny zmiňují také farizeje, saduceje a další skupiny, které rozdílně vykládaly zákon, chrámovou autoritu a vztah k politické moci.

Nejrozsáhlejší popisy podává židovský historik Josephus Flavius, který tvrdil, že se s různými směry seznámil. Esejce líčí jako disciplinované společenství s přijímací zkouškou, společným majetkem, rituálními koupelemi a společnými jídly. Jeho vyprávění vzniklo pro řecko-římské publikum a může zdůrazňovat rysy srozumitelné antické filozofii.

Filón Alexandrijský obdivoval jejich zbožnost, práci a odmítání přepychu. Plinius starší umístil komunitu bez žen poblíž Mrtvého moře nad Engedi. Popisy se v detailech liší. Josephus například zná i větev, která připouštěla manželství, takže není přesné považovat povinný celibát za pravidlo všech Esejců.

Členství podle Josepha vyžadovalo dlouhou zkušební dobu. Nováček postupně získával přístup k čistým pokrmům a nakonec skládal přísahy. Komunita měla stupně, vlastní soudy a pravidla kázně. Přestupky mohly vést k vyloučení, což bylo závažné pro člověka vázaného přísahou na zvláštní způsob stravování.

Rituální čistota ovlivňovala denní režim, oděv, koupele i stolování. Esejci kladli důraz na výklad Mojžíšova zákona, pravdivost a společnou práci. Některé zprávy jim připisují odmítání obětí v jeruzalémském chrámu kvůli odlišnému pojetí čistoty, nikoli nutně odmítnutí chrámu jako takového.

Po objevu svitků od Mrtvého moře v letech 1947–1956 se Esejci stali hlavním kandidátem na komunitu spojenou s Kumránem. Sektářské texty popisují radu společenství, přijímání členů, společný majetek, očistné obřady a očekávání závěrečného boje. Tyto paralely se starověkými popisy jsou významné.

Archeolog Roland de Vaux vyložil kumránské ruiny jako centrum asketické esejské komunity, která svitky psala, opisovala nebo shromažďovala a ukryla je před římským vojskem. Nálezy vodních nádrží, společných prostor, keramiky a blízkých jeskyní tuto teorii podporovaly. Část archeologů však navrhla také pevnost, statek nebo vilu.

Knihovna svitků je obsahově rozmanitá. Zahrnuje biblické knihy, apokryfní díla, právní texty, hymny, kalendáře a komentáře. Některé rukopisy mají jasně sektářský charakter, jiné mohly pocházet z širšího judského prostředí. Ani přijetí esejské hypotézy neznamená, že všechny texty sepsala jedna místní skupina.

Esejci žili pravděpodobně i mimo Kumrán. Josephus hovoří o jejich přítomnosti v různých městech a o tisících členů. Hnutí proto nelze ztotožnit pouze s jednou pouštní osadou. Rozdíly mezi skupinami mohly zahrnovat manželství, kalendář, hospodářství i míru oddělení od ostatní společnosti.

Po židovském povstání a zničení druhého chrámu roku 70 zprávy o Esejcích mizí. Kumrán byl opuštěn kolem roku 68 během římského tažení. Není bezpečně doloženo, že hnutí přímo přešlo do rabínského judaismu nebo křesťanství. Podobnosti v jazyce a obřadech se zkoumají, ale přímé rodové tvrzení by překračovalo prameny.

Kumránské svitky, archeologie a hranice esejské hypotézy

Svitky od Mrtvého moře pocházejí přibližně z 3. století př. n. l. až 1. století n. l. a jsou psány hlavně hebrejsky a aramejsky, některé řecky. Dochovaly se v tisících fragmentů představujících stovky děl. Jméno Esejci se v nich výslovně nepoužívá jako jednoznačné označení autorů.

Pravidlo společenství, Damašský dokument, Válečný svitek a komentáře mluví o skupině, smlouvě, Učiteli spravedlnosti a soupeřících výkladech. Podobnost s Josephem je důvodem pro esejské určení, rozdíly a chybějící přímý doklad však udržují diskusi otevřenou.

Mince nalezené v archeologických vrstvách pomáhají datovat osídlení Kumránu. Nejsou „esejskou měnou“ ani emisí komunity. Jde o oběživo hasmoneovských, herodovských a římských autorit, které ukazuje hospodářský kontakt s okolím a poskytuje nejzazší možné datum vrstvy.

Při popisu mince z Kumránu je nutné uvést, zda pochází z řádného archeologického výzkumu, nebo pouze z obchodní nabídky s tvrzenou proveniencí. Bez nálezového kontextu nelze spojení s lokalitou ověřit. Stejný typ obíhal po celé Judeji a přítomnost běžného prutahu neprokazuje esejského majitele.

Moderní medaile se svitkem, jeskyní nebo slovem Qumran připomíná archeologický objev, nikoli starověkou esejskou ražbu. Odborný katalog odděluje dobu vzniku předmětu, zobrazené téma a jistotu historické interpretace. Komerční označení „mince Esejců“ proto vyžaduje vysvětlení emitenta a nálezového původu.