Farnost

Farnost je základní územní a správní jednotka katolické církve, tvořená společenstvím věřících na určitém území pod vedením faráře. Farní kostely jako centra duchovního života obcí se objevují na československých a českých regionálních mincích a medailích vydávaných k výročím založení farností.

Historie

Vznik farní organizace sahá do raně křesťanského období, kdy se křesťanské obce začaly organizovat kolem biskupů a jejich pomocníků, kněží. Latinský termín parochia pochází z řeckého slova označujícího sousedství nebo obvod. Po legalizaci křesťanství císařem Konstantinem I. roku 313 se začala vytvářet systematická církevní organizace kopírující římskou správu. Zatímco ve městech působili přímo biskupové, na venkově vznikaly farnosti spravované kněžími, kteří byli biskupem pověřeni péčí o duše věřících na vymezeném území.

V západní Evropě se farní systém rozvinul především v 5. a 6. století. Koncil v Tours roku 567 nařídil, aby každá farnost měla svého kněze, který bydlí při kostele a stará se o duchovní potřeby farníků. V českých zemích začaly první farnosti vznikat v 10. století po christianizaci za knížete Bořivoje I. a jeho manželky Ludmily. Zakládání farností úzce souviselo s budováním správní struktury přemyslovského státu. Kníže nebo později král zakládal farnosti při svých hradech, postupně vznikaly farnosti i ve významnějších vesnicích.

Za vlády Břetislava I. v 11. století byl položen základ systematické farní organizace. Břetislavova dekreta z roku 1039 nařizovala povinnou účast na nedělních bohoslužbách, placení desátků faráři a dodržování církevních svátků. Farnosti se staly nejen duchovními, ale i hospodářskými a kulturními centry. Farář byl často jediným gramotným člověkem v obci, vedl matriky, vyučoval ve farní škole a působil jako prostředník mezi vrchností a poddanými. Patronátní právo, tedy právo dosazovat faráře, náleželo zakladateli kostela, obvykle panovníkovi, šlechtici nebo klášteru.

Ve 13. a 14. století došlo k zahušťování farní sítě. Zatímco kolem roku 1200 bylo v Čechách asi 500 farností, o století později jich bylo již přes 2000. Karel IV. podporoval zakládání nových farností a zvelebování farních kostelů. V této době vznikl systém farních beneficií, kdy k farnosti náležely pozemky, jejichž výnos sloužil k obživě faráře a údržbě kostela. Farnosti získávaly právo vybírat desátek, štolové poplatky za křty, svatby a pohřby. Vznikaly farní školy, špitály a další instituce. Husitské hnutí v 15. století přineslo zásadní změny. Mnoho farností přešlo pod správu utrakvistické církve, která kladla důraz na přijímání pod obojí způsobou a české bohoslužby.

Protireformace po roce 1620 znamenala násilnou rekatolizaci a obnovení katolické farní organizace. Farnosti se staly nástrojem kontroly obyvatelstva, faráři vedli seznamy velikonočních zpovědí a dohlíželi na katolickou výchovu. Barokní období přineslo nebývalý rozkvět farností, stavěly se nové kostely, fary a zakládaly se náboženská bratrstva. Tereziánské a josefinské reformy 18. století racionalizovaly farní síť. Josef II. nařídil roku 1784, aby žádný farník neměl do kostela více než hodinu cesty, což vedlo k založení mnoha nových farností, zvláště v pohraničních oblastech.

Národní obrození 19. století přineslo rostoucí význam farností v národním životě. Vlastenečtí kněží jako Josef Dobrovský nebo Václav Štulc působili ve farnostech jako buditelé, zakládali knihovny, ochotnická divadla a podporovali české školství. Po vzniku Československa roku 1918 zůstala farní organizace zachována, i když došlo k oddělení církve od státu. Komunistický režim po roce 1948 farnosti perzekuoval, rušil farní spolky, zabavoval majetek a internoval kněze. Mnoho farností zůstalo neobsazených, farní budovy chátraly.

Farní správa a duchovní život

V čele farnosti stojí farář, který je jmenován biskupem a má péči o duše svěřených věřících. Jeho povinností je sloužit mše svaté, udělovat svátosti, kázat Boží slovo a starat se o farní majetek. Ve větších farnostech působí kaplani jako pomocníci faráře. Farní rada ekonomická spravuje hmotné záležitosti, pastorační rada pomáhá s organizací duchovního života.

Farnost tvoří společenství věřících, které se schází k bohoslužbám, slaví církevní svátky a podílí se na charitativní činnosti. Při farnostech působí různé skupiny jako ministrantský sbor, chrámový sbor, společenství mládeže nebo seniorů. Farní kostel je centrem liturgického života, místem křtů, svateb, pohřbů a dalších svátostí. Farní budovy zahrnují kromě kostela také faru, často farní sál a další prostory pro setkávání farníků.

Zajímavosti

• Nejstarší kontinuálně fungující farností v Čechách je farnost u kostela svatého Jiří na Pražském hradě, založená před rokem 973
• Největší farností v České republice podle počtu věřících je farnost u katedrály svatého Víta s více než 5000 farníky
• V době největšího rozkvětu ve 14. století bylo na území Čech a Moravy přes 3500 farností
• Farní matriky, vedené od Tridentského koncilu roku 1563, jsou cenným zdrojem pro genealogii a historii
• Některé historické farnosti vydávaly vlastní nouzové peníze, například farnost Stará Boleslav roku 1849
• Nejmenší farnost v České republice má pouze 12 trvale žijících obyvatel