Ferdinand V. Habsburský

Ferdinand V. Habsburský (1793–1875) byl rakouský císař (jako Ferdinand I.) a český a uherský král, který vládl v letech 1835–1848. Proslul mírnou povahou a tím, že po revolučních událostech roku 1848 abdikoval ve prospěch Františka Josefa I.; v českých dějinách vyniká jako poslední korunovaný český král.

Historie

Ferdinand V. Habsburský se narodil roku 1793 jako syn rakouského císaře Františka I. (v římskoněmecké tradici Františka II.). Vyrůstal v prostředí vídeňského dvora, které bylo po napoleonských válkách výrazně konzervativní a opíralo se o obnovu pořádku v Evropě. Praktická politika habsburské monarchie byla v této době úzce spojena se jménem knížete Clemense Lothara Metternicha, jehož systém měl bránit revolučním změnám a udržet stabilitu mnohonárodnostního státu. Ferdinandův nástup na trůn roku 1835 tak znamenal spíše pokračování již zavedeného stylu vlády než nástup nové politické linie.

Panovník sice formálně držel nejvyšší moc, ale v praxi se vláda opírala o kolektivní rozhodování úzkého okruhu nejvyšších představitelů státu. Významnou roli v řízení monarchie měla tzv. státní konference, v níž se prosazovaly především konzervativní elity a zkušení státníci; vedle Metternicha zde patřil k vlivným osobnostem také hrabě František Antonín Kolovrat. Ferdinand byl jako osoba vnímaný spíše jako symbol kontinuity a legitimity než jako aktivní iniciátor politiky. Ve veřejném prostoru se objevoval hlavně při ceremoniálních příležitostech, zatímco rozhodující spory o směřování státu probíhaly uvnitř vládních struktur.

Pro české země měla jeho vláda výrazný symbolický moment v podobě pražské korunovace. Ferdinand se stal českým králem nejen titulem, ale i korunovací, čímž navázal na tradici, která později už v plné podobě nepokračovala. Právě proto bývá označován za posledního korunovaného českého krále. Korunovační slavnosti měly i silný reprezentativní rozměr: panovníkova přítomnost v Praze a s ní spojené ceremonie měly zdůraznit jednotu zemí monarchie a ukázat, že centrum říše dokáže oslovit i historická království se silnou identitou.

Na přelomu 40. let 19. století se však v celé Evropě hromadily sociální a politické tlaky. Zrychlující modernizace, hospodářské problémy a rostoucí očekávání městských vrstev i národních hnutí postupně oslabovaly metternichovský systém. Revoluční rok 1848 znamenal pro habsburskou monarchii zlom: ve Vídni i v dalších zemích vypukly bouře, které vyžadovaly rychlé a rozhodné kroky. V této situaci došlo 2. prosince 1848 k Ferdinandově abdikaci. Trůn převzal František Josef I., jenž měl zosobňovat energičtější a „nově nastupující“ vládu v době, kdy se monarchie snažila přežít přestavbu Evropy.

Po abdikaci Ferdinand žil ještě řadu let v ústraní, přičemž významnou část života strávil také v Praze na Pražském hradě. Ve veřejném obrazu se udržovala jeho pověst dobromyslného panovníka, který budil u části obyvatel sympatie. Zemřel roku 1875. V dějinách habsburské monarchie zůstává spojován s poslední fází předrevolučního „metternichovského“ řádu a zároveň s okamžikem, kdy se starý politický model zhroutil pod tlakem událostí roku 1848.

Korunovace, mince a medaile

Ferdinandova pražská korunovace roku 1836 zanechala výraznou stopu i v oblasti pamětních ražeb. K takovým slavnostem se běžně připravovaly medaile a žetony, které připomínaly událost a sloužily jako reprezentativní předměty – pro dvůr, úřady i jako ceremoniální dary. Tyto ražby jsou dnes zajímavé tím, že na nich bývá zachycen portrét panovníka, titulatura a symbolika zemí Koruny české, často v kombinaci s motivy odkazujícími na korunovační rituál. Vedle výtvarné hodnoty mají i pramenný význam, protože ukazují, jak se monarchie prezentovala veřejnosti v době před masovou politikou a moderními médii.

V mincovnictví jeho éry nedošlo oproti předchozím desetiletím k tak zásadním zlomům, jaké známe z pozdějších měnových reforem. V českých zemích hrála důležitou roli zejména pražská mincovna, která zajišťovala část produkce oběživa a navazovala na dlouhou tradici ražby v zemích Koruny české. Pro sběratele je Ferdinandova doba přitažlivá především v souvislosti s pamětními emisemi a s tím, že jde o období těsně před velkými otřesy roku 1848, které změnily nejen politiku, ale i způsob, jakým stát pracoval se symbolikou a reprezentací.

Do finančního a hospodářského obrazu doby patří i rozvoj bankovních institucí a modernější správy. V Praze byla v roce 1847 otevřena první filiálka Rakouské národní banky, což připomíná, jak se monarchie postupně posouvala k modernějšímu finančnímu systému, v němž vedle mincí a bankovek stále více rostl význam institucí, úvěru a regulace oběhu. Ferdinand V. tak stojí na pomezí: na jedné straně tradiční korunovační symbolika, na straně druhé svět, který se rychle měnil a směřoval k moderní státní správě a masové politice.