Guelfové a ghibellini

Guelfové a ghibellini byly soupeřící politické strany středověké Itálie, jejichž názvy původně odkazovaly k německým rodům Welfů a Štaufů. Guelfové se zpravidla spojovali s papežstvím, ghibellini s císařem, místní střety však určovaly také rodové zájmy, obchod, úřady a rivalita měst.

Historie

Pojmy guelfové a ghibellini vznikly ze sporů o vládu ve Svaté říši římské ve 12. století. Welfové soupeřili se Štaufy, jejichž jméno spojovali protivníci s hradem Waiblingen. Italské podoby guelfo a ghibellino převzaly německé bojové názvy, ale v novém prostředí získaly širší význam.

Po konkordátu wormském pokračoval spor o rozsah císařské a papežské moci. Císař Fridrich I. Barbarossa usiloval o prosazení práv v severní Itálii, zatímco městské komuny rozšiřovaly samosprávu. Lombardská liga s podporou papežství porazila císařské vojsko u Legnana roku 1176 a mír v Kostnici uznal velkou část komunálních svobod.

Samotná označení stran se v italských pramenech výrazněji objevují až ve 13. století, zejména za konfliktů Fridricha II. s papeži. Guelfské město nemuselo bezvýhradně poslouchat papeže a ghibellinská rodina nemusela podporovat každý císařský požadavek. Značka poskytovala spojenectví a jazyk legitimity pro místní mocenský boj.

Ve Florencii tradice spojovala počátek rozkolu s vraždou Buondelmonta de’ Buondelmonti roku 1216 po porušeném sňatkovém slibu. Příběh zachycuje význam rodových sporů, historické strany však vznikaly postupně v širším politickém kontextu. Elity se dělily podle příbuzenství, čtvrtí, hospodářských vazeb a postoje k vnějším mocnostem.

Po smrti Fridricha II. roku 1250 guelfové ve Florencii posílili, ale roku 1260 je ghibellinské vojsko vedené Sienou porazilo u Montaperti. Vítězní ghibellini převzali město a mnoho odpůrců odešlo do exilu. Bitva se stala symbolem toskánské občanské války a objevuje se v Dantově Božské komedii.

Roku 1266 zvítězil Karel z Anjou nad Manfrédem Sicilským u Beneventa a štaufská moc v Itálii se zhroutila. Florentští guelfové se vrátili a jejich instituce Parte Guelfa získala majetek i trvalou správní roli. Ghibellinská identita však nezmizela z ostatních měst ani z politických obvinění.

Na konci 13. století se vítězní florentští guelfové rozdělili na bílé a černé. Bílí zdůrazňovali větší nezávislost města, černí hledali silnější oporu u papeže Bonifáce VIII. Zásah Karla z Valois roku 1301 pomohl černým ovládnout Florencii a bílí včetně Danteho Alighieriho odešli do vyhnanství.

Podobné názvy používaly strany v Bologni, Pise, Sieně, Arezzu, Veroně a dalších městech. Jejich obsah se lišil podle místa. Městská rivalita mohla způsobit, že obec přijala opačnou orientaci než soused, a rod mohl stranu změnit podle sňatku, exilu nebo nové koalice.

Kronikáři spojovali se stranami i znaky a stavební zvyklosti. Pozdější tradice tvrdila, že tvar cimbuří na palácích rozlišoval guelfy a ghibelliny, skutečné používání nebylo tak jednotné. Heraldika je užitečný pramen jen ve spojení s datem, vlastníkem a místními dějinami.

Ve 14. století se slova stále používala, postupně však méně označovala celoitalský konflikt papeže a císaře. Mohla sloužit jako dědičná rodová nálepka, právní záminka k vyloučení protivníka nebo označení širší aliance. Mocenské poměry měnili signori, žoldnéřská vojska a rostoucí regionální státy.

Guelfové a ghibellini nebyli dvě jednotně řízené strany s pevným programem. Byly to proměnlivé sítě, které spojovaly evropský spor o autoritu s konkrétními konflikty uvnitř komun. Toto rozlišení vysvětluje, proč se označení v různých desetiletích a městech mohlo vztahovat k odlišným zájmům.

Znaky stran, městské mince a opatrnost při určování

Městská mince nebyla automaticky guelfská nebo ghibellinská. Florencie, Siena, Pisa a další komuny razily jménem města, panovníka či konkrétní instituce. Politická orientace může pomoci datovat změnu opisu nebo symbolu, musí však být doložena emisní historií.

Florentská lilie změnila barevné uspořádání městského znaku v souvislosti s vítězstvím guelfů, barvy se však na běžné kovové minci nezobrazují. Určení proto stojí na tvaru lilie, postavě svatého Jana, opisu, hmotnosti a katalogu, nikoli na domnělé červené či bílé barvě kovového motivu.

Orlice, kříž, klíče nebo císařské jméno mohou vyjadřovat politickou vazbu, stejné motivy však mají více významů. Císařský orel mohl být městským privilegiem a papežské klíče znakem církevní autority. Jediný symbol bez kontextu nestačí k přiřazení strany.

Takzvané guelfské a ghibellinské cimbuří se v turistických popisech rozlišuje rovným a vlaštovčím zakončením. Stavby byly přestavovány a označení se ustálilo později, proto nelze podle zubu bezpečně určit středověkou politickou příslušnost majitele.

Pamětní medaile a novodobé žetony mohou zobrazovat Montaperti, Danteho nebo znaky obou stran. Jsou pramenem k pozdější paměti konfliktu. Katalog má uvést rok a vydavatele a nepřenášet jejich zjednodušené dělení zpět na každou minci středověké Itálie. Také označení prodávajícího „guelfská ražba“ musí být podloženo konkrétním katalogovým typem, nikoli jen městem a přibližným stoletím.