Království Neapol

Království Neapol bylo historické státní útvar v jižní Itálii, který existoval od konce 13. století do roku 1816 a zahrnoval pevninskou část někdejšího „Království Sicílie“. Vzniklo po událostech známých jako Sicilské nešpory a po staletí patřilo k nejdůležitějším mocenským a obchodním centrům Středomoří.

Historie

Království Neapol se zformovalo v době, kdy se ve Středomoří střetávaly dynastické nároky, městský obchod a rostoucí význam námořních mocností. Do roku 1282 tvořily Sicílie a pevninské jihItalské oblasti jeden celek nazývaný Království Sicílie. Povstání na ostrově – Sicilské nešpory – však vedlo k rozdělení: ostrov přešel pod vliv aragonské koruny, zatímco pevninská část zůstala v rukou rodu Anjou a postupně se začala v praxi označovat jako „Neapol“ podle hlavního města. Zajímavé je, že oficiální titulatura se dlouho držela staršího názvu „Království Sicílie“, zatímco běžné označení Království Neapol se vžilo pro odlišení obou soupeřících „Sicílií“.

Ve 14. století bylo království zatíženo složitými nástupnickými spory a vnitřními konflikty, které oslabovaly centrální moc. Přesto si Neapol udržela význam jako velké město s univerzitou, přístavem a napojením na dálkový obchod. Zlom nastal v 15. století, kdy do italské politiky silně vstoupila aragonská dynastie. Alfons V. Aragonský roku 1442 Neapol dobyl a propojil ji se svými državami; po jeho smrti však následovalo další dynastické štěpení a boj o vliv mezi evropskými velmocemi.

Na přelomu 15. a 16. století se Neapol ocitla v centru italských válek. V praxi to znamenalo, že království často fungovalo jako strategická základna, o niž soupeřily Francie a Španělsko. Po vítězství španělské strany se Neapol stala významnou částí španělského mocenského systému a po dlouhou dobu byla spravována místodržitelsky. Tato éra zanechala stopu v hospodářství i ve správě: vedle dvorské reprezentace rostl tlak na daně a zásobování, protože jih Itálie byl důležitý pro financování a logistiku středomořské politiky. V 17. století se v Neapoli projevily sociální otřesy a nespokojenost s daňovou zátěží; i to patří k důvodům, proč se dějiny království nevyprávějí jen jako sled dynastií, ale také jako dějiny velkého města a jeho společnosti.

Po válce o španělské dědictví přešlo království v roce 1714 pod rakouské Habsburky. Už o dvě desetiletí později však situaci změnila válka o polské dědictví: v roce 1734 získal Neapol Karel z Bourbonu (pozdější Karel III. Španělský) a v jižní Itálii vznikla bourbonká větev s vlastním dvorem. V závěru 18. století a na počátku 19. století zasáhly království napoleonské války, krátká republikánská epizoda i období francouzských dosazených vládců. Po obnově starých poměrů a po Vídeňském kongresu došlo roku 1816 k formálnímu sloučení s ostrovním Královstvím Sicílie do Království obojí Sicílie (Dvoustátí), čímž éra samostatně chápaného Království Neapol skončila.

Měna, mince a mincovní praxe

V numismatice je Království Neapol známé pestrou škálou ražeb, které odrážejí jeho dlouhé trvání i časté změny panovníků. Základní roli hrály stříbrné a měděné nominály pro každodenní oběh, ale také hodnotnější mince pro obchod a státní finance. Mezi typické pojmy patří piastra jako významná stříbrná mince, dále ducato a drobnější hodnoty jako carlino, grano, tornese či cavallo. Právě u těchto nominálů se dobře ukazuje, jak byl jih Itálie napojen na širší středomořské prostředí: vedle domácího oběhu bylo důležité, aby mince obstály i v dálkovém obchodě a ve směnárenské praxi přístavních měst.

Hlavním mincovním centrem byla Neapol, jejíž mincovna produkovala ražby pro různé dynastie – od aragonských a španělských panovníků přes habsburské a bourbonké období až po napoleonské emise. Na mincích se proto často střídají portréty, titulatura a heraldika, které jsou pro určování klíčové. U starších ražeb bývá důležitá i „fabrika“ (styl a technologie), zatímco u novověkých mincí pomáhá letopočet a značky mincovny. Neapolské mince tak nejsou jen platidlem, ale i přehledným „záznamem“ politických změn v jižní Itálii.