Lankrabě

Lankrabě neboli landkrabě je šlechtický titul označující panovníka lankrabství, specifické formy říšského knížectví ve Svaté říši římské, který spojoval územní vládu s vyššími soudními a správními pravomocemi nad určitou oblastí. Tento zvláštní feudální úřad vznikl ve středověkém Německu jako prostředek císařské kontroly nad rozsáhlejšími územími a postupně se vyvinul v dědičnou hodnost. V numismatice mají lankraběcí mince významné postavení, zejména hesenské a durynské ražby, které patřily mezi nejkvalitnější regionální měny Svaté říše římské.

Historie

Titul lankrabě (německy Landgraf, latinsky comes provincialis) vznikl ve 12. století jako specifická forma správy větších územních celků ve Svaté říši římské. Na rozdíl od běžných hrabat vázaných na konkrétní hrad nebo město měl lankrabě pravomoc nad celou zemí či provincií. První doložené durynské lankrabství vzniklo roku 1131, když císař Lothar III. jmenoval Ludvíka I. z rodu Ludowingů lankrabětem jako protiváhu saským vévodům. Durynsko se stalo mocným státem kontrolujícím strategické cesty středním Německem.

Nejvýznamnějším lankrabstvím bylo Hesensko, které vzniklo po vymření Ludowingů v durynsko-hesenské válce o dědictví 1247-1264. Žofie Brabantská, dcera svaté Alžběty Durynské, vybojovala pro svého syna Jindřicha I. hesenskou část s hlavním městem Kasselem. Rod hesenských lankrabí postupně rozšířil své panství a rozdělil se na několik linií - Hesensko-Kasselskou, Hesensko-Darmstadtskou, Hesensko-Marburgskou a další. Tato rozdrobení ost vedla k častým dědickým sporům.

Durynské lankrabství po válce o dědictví připadlo míšeňskému markraběti Jindřichovi z rodu Wettinů. Tím se Wettinové stali jednou z nejmocnějších dynastií říše, spojujíc Míšeň, Durynsko a později i saské kurfiřtství. Alsaské lankrabství existovalo od 12. století jako habsburské dominium, rozdělené na Horní a Dolní Alsasko. Postupně však ztratilo územní celistvost a stalo se spíše čestným titulem habsburských arcivévodů.

V raném novověku si lankrabství zachovala významné postavení v říšské hierarchii. Hesenští lankrabí získali na říšském sněmu hlas mezi říšskými knížaty hned za kurfiřty. Filip I. Hesenský byl vůdcem protestantské šmalkaldské ligy, jeho bigamie způsobila skandál v reformačních kruzích. Za třicetileté války se Hesensko-Kasselsko stalo baštou protestantismu, zatímco Hesensko-Darmstadtsko kolísalo mezi stranami. Lankraběnka Amálie Alžběta Hesensko-Kasselská jako regentka úspěšně hájila zájmy země.

Napoleonské války přinesly povýšení některých lankrabství. Hesensko-Darmstadtsko se stalo velkovévodstvím 1806, Hesensko-Kasselsko bylo 1803 povýšeno na kurfiřtství, ale 1807-1813 začleněno do vestfálského království. Po Vídeňském kongresu 1815 bylo obnoveno jako kurfiřtství, jediné bez kurfiřtské funkce po zániku říše. Pruská anexe 1866 ukončila nezávislost Hesensko-Kasselska. Hesensko-Darmstadtské velkovévodství existovalo až do roku 1918.

Lankraběcí práva a mincovnictví

Lankraběcí pravomoci přesahovaly běžnou hraběcí autoritu. Landgericht - zemský soud pod předsednictvím lankraběte představoval nejvyšší soudní instanci pro celé území včetně šlechty. Landfrieden - zemský mír vyhlašovaný lankrabětem zakazoval soukromé války a zajišťoval bezpečnost cest. Lankrabě svolával zemský sněm složený ze šlechty, duchovenstva a měst. Právo Wildbann dávalo lankraběti monopol na lov vysoké zvěře. Patronát nad kláštery a kapitulami poskytoval duchovní prestiž.

Mincovní právo patřilo mezi nejvýznamnější lankraběcí regálie. Hesenské tolary s lankraběcím lvem dosahovaly vysoké kvality a byly oblíbené v mezinárodním obchodě. Durynské groše ražené v Gotě a Výmaru cirkulovaly po celém středním Německu. Hesensko-kasselské albusy se staly vzorem pro drobné stříbrné mince. Sterntaler - tolary s hvězdou ražené v Hesensko-Darmstadtsku inspirovaly pohádku bratří Grimmů. Kvalita lankraběcích ražeb často převyšovala sousední knížecí mince.

Správní struktura lankrabství byla propracovanější než u prostých hrabství. Kancléř řídil administrativu a diplomatickou korespondenci. Hofmarschall spravoval lankraběcí dvůr často putující mezi rezidencemi. Amtmani spravovali jednotlivé úřady (Ämter) jako základní správní jednotky. Města měla vlastní samosprávu, ale podléhala lankraběcímu dohledu. Univerzity v Marburgu (založena 1527) a Giessenu (1607) reprezentovaly kulturní ambice hesenských lankrabí.

Zajímavosti

• Hesenská lankraběnka Alžběta Durynská (svatá Alžběta) rozdala celé věno chudým a byla kanonizována již čtyři roky po smrti
• Lankrabě Filip Hesenský byl jediným protestantským knížetem, který oficiálně žil v bigamii se souhlasem Luthera
• Hesenští vojáci pronajatí Británii bojovali v americké revoluci, odtud americký výraz "Hessians" pro německé žoldnéře
• Durynské lankrabství vlastnilo Wartburg, kde Martin Luther přeložil Bibli do němčiny
• Hesenský lankraběcí poklad ukrytý za třicetileté války nebyl dodnes nalezen, jeho hodnota se odhaduje na miliony eur
• Poslední hesensko-kasselský kurfiřt Fridrich Vilém byl nejbohatším německým knížetem díky žoldnéřským kontraktům