Ludvík I. Veliký

Ludvík I. Veliký byl panovník z dynastie Anjouovců, který vládl jako uherský a chorvatský král v letech 1342–1382 a od roku 1370 až do své smrti také jako polský král. Proslul vojenskými výpravami, upevněním šlechtických práv i podporou měst a vzdělanosti ve střední Evropě.

Historie

Ludvík I. Veliký se narodil 5. března 1326 jako syn uherského krále Karla I. Roberta a Alžběty Polské. Na trůn nastoupil po otcově smrti roku 1342 a převzal království, které bylo v první polovině 14. století vnitřně stabilizované a hospodářsky posílené. V jeho raných letech měla výrazný vliv na chod dvora i politiky matka, zatímco sám král postupně budoval pověst energického válečníka a schopného organizátora státní moci.

Významnou součástí Ludvíkovy vlády byla aktivní zahraniční politika. Už ve 40. letech 14. století zasahoval do dění v jižní Itálii v souvislosti s nárokem rodu Anjou a se spory okolo Neapolského království. Dlouhodobě se střetával také s Benátkami o vliv na východním Jadranu, zejména v Dalmácii, kde šlo o kontrolu přístavů a obchodních tras. Na východě se Uhry pod jeho vedením snažily upevnit postavení v prostoru mezi Karpaty, Balkánem a černomořským zázemím, a to prostřednictvím vojenských expedic i vazalských vztahů s okolními knížectvími.

Zásadní zlom nastal roku 1370, kdy se Ludvík stal po smrti svého strýce Kazimíra III. Velikého také polským králem. Tím vznikla personální unie Uher a Polska, v níž oba státy sdílely panovníka, ale zachovaly vlastní instituce, právo i politické elity. Praktická správa Polska se proto z velké části opírala o místní šlechtu a zástupce krále, zatímco Ludvík svůj dvůr a hlavní mocenské centrum držel především v uherském prostředí. Unie měla ve středoevropské politice velkou váhu: posilovala postavení Anjouovců, vytvářela protiváhu některým sousedním dynastiím a pomáhala koordinovat obranu i diplomacii v regionu.

Ve vnitřní politice je Ludvík spojován s právními a majetkovými úpravami, které utvářely postavení uherské šlechty na dlouhá staletí. V roce 1351 potvrdil Zlatou bulu Ondřeje II. a podpořil sjednocování některých povinností i privilegií šlechtických vrstev; do dějin se zapsala i úprava známá jako devátina a posílení zásad dědění šlechtických statků (v pramenech často spojované s principem aviticity). Zároveň podporoval rozvoj královských měst a hornických center na území dnešního Slovenska a v Karpatské oblasti, kde těžba drahých kovů a s ní spojené řemeslo i obchod patřily k oporám královských příjmů.

Ke kulturním a vzdělanostním počinům jeho doby patří založení uherské univerzity v Pécsi (1367), které ukazuje snahu přiblížit vzdělávací instituce modelům tehdejší západní Evropy. Ludvík zemřel 10. září 1382. V Uhrách po něm nastoupila dcera Marie Uherská, v Polsku pak později dcera Hedvika (Jadwiga) z Anjou, čímž se personální unie obou království po jeho smrti fakticky uzavřela.

Vláda, politika a odkaz

Ludvíkova pověst „Velikého“ stojí na kombinaci vojenských úspěchů, diplomatických vazeb a snahy o pevné ukotvení královské autority. V zahraniční politice se opíral o síť spojenectví ve střední Evropě a o dynastické nároky rodu Anjou, přičemž jeho války s Benátkami i výpravy na jih a východ měly nejen prestižní, ale i hospodářský rozměr (kontrola pobřežních oblastí, přístup k obchodním cestám a vliv na vazalská území).

Vnitřně je důležité, že část jeho zákonných opatření zvýraznila roli uherské šlechty a současně nastavila pravidla, která měla bránit drobení rodových majetků a posílit stabilitu pozemkové držby. Takový rámec sice napomáhal dlouhodobé kontinuitě elit, zároveň však zvyšoval jejich politickou váhu vůči koruně. Vedle práva a politiky měl význam i hospodářský rozvoj: královská podpora měst a hornictví přispívala k obchodu i k příjmům státu a vytvářela prostředí, v němž mohly prosperovat řemeslné a peněžní vztahy.

Pro dějiny mincovnictví je Ludvíkova éra zajímavá tím, že Uhry patřily ve 14. století k významným producentům zlata ve střední Evropě. Stabilní přísun kovu podporoval důvěru v měnu a umožňoval ražbu kvalitních zlatých mincí, které se díky obchodu šířily i za hranice království. Dodnes se proto v numismatice setkáte s ražbami nesoucími Ludvíkovo jméno a královské symboly, jež připomínají ekonomickou sílu tehdejších Uher i jejich vazby na okolní země.