Městské právo

Městské právo byl právní systém středověkých a raně novověkých měst, který zaručoval obyvatelům osobní svobodu, samosprávu a hospodářské výsady. Města s městským právem měla vlastní soudnictví, správu a mohla razit drobné mince. V českých zemích se šířilo zejména magdeburské a norimberské právo, které formovalo podobu městské civilizace až do 19. století.

Historie

Městské právo se v českých zemích začalo rozvíjet od 13. století v souvislosti s kolonizací a zakládáním nových měst. První města vznikala při hradech a tržních osadách již v 11. a 12. století, ale teprve od vlády Přemysla Otakara I. dostávala formální privilegia městského práva. Panovníci udělovali městům práva podle vzoru německých měst, nejčastěji Magdeburku a Norimberku, která byla upravena pro místní podmínky.

Magdeburské právo se šířilo především na Moravě a ve Slezsku, kde ho jako první získalo Uničov roku 1223. Toto právo zaručovalo městům rozsáhlou samosprávu, vlastní soudnictví a osvobození měšťanů od poddanských povinností. Města volila rychtáře a konšely, kteří vykonávali správní a soudní moc. Václav I. a Přemysl Otakar II. podporovali šíření městského práva jako nástroj ekonomického rozvoje a posílení královské moci proti šlechtě.

V Čechách převládlo právo norimberské, které bylo méně autonomní než magdeburské. Pražská města získala od Jana Lucemburského roku 1338 privilegium spojení a vytvoření jednotné správy. Karel IV. kodifikoval městské právo v zákoníku Maiestas Carolina a podporoval rozvoj královských měst. Za jeho vlády získalo městské právo dalších několik desítek měst včetně nově založeného Nového Města pražského.

Husitské války přinesly posílení pozice měst, která se stala významnou politickou silou. Města získala zastoupení na zemském sněmu a podílela se na správě země. V 16. století dosáhla města vrcholu své moci a bohatství. Městský stav byl uznán jako třetí stav vedle šlechty a duchovenstva. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 však města ztratila většinu politických práv a jejich samospráva byla omezena.

Osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. sjednotily městskou správu a zrušily středověká privilegia. Moderní obecní zřízení z roku 1849 nahradilo historické městské právo jednotnou samosprávou. Přesto některé prvky městského práva, jako je institut čestného občanství nebo městské znaky, přežívají dodnes.

Obsah a principy městského práva

Základním principem městského práva byla osobní svoboda měšťanů. Platilo pravidlo, že nevolník, který prožil ve městě rok a den, se stával svobodným. Měšťané nebyli vázáni poddanskými povinnostmi, mohli svobodně disponovat majetkem a stěhovat se. Měšťanské právo se získávalo narozením, sňatkem nebo přijetím, které bylo podmíněno majetkovým cenzem a dobrými mravy.

Městská samospráva spočívala v právu volit městskou radu v čele s purkmistrem nebo rychtářem. Rada vykonávala správní, soudní a hospodářskou moc. Spravovala městský majetek, vybírala daně, organizovala obranu města a dohlížela na cechy. Významné bylo právo soudit podle městského práva, které zahrnovalo civilní i trestní soudnictví včetně hrdelního práva u některých měst.

Hospodářská privilegia tvořila ekonomický základ městské prosperity. Mílové právo zakazovalo provozování řemesel v okolí města, čímž chránilo městské cechy před konkurencí. Právo skladu nutilo kupce nabídnout zboží k prodeji ve městě. Tržní právo umožňovalo pořádat týdenní trhy a výroční jarmarky. Některá města měla právo razit drobné mince pro místní oběh, což usnadňovalo obchod.

Zajímavosti

• Městské právo se zapisovalo do městských knih, které jsou dnes cenným historickým pramenem o životě středověkých měst.
• Kutná Hora měla jako královské horní město zvláštní právo razit stříbrné pražské groše, což z ní učinilo druhé nejbohatší město království.
• Odvolacím soudem pro města s magdeburským právem byl až do 16. století městský soud v Magdeburku, později tuto funkci převzal apelační soud na Pražském hradě.