Nagybánya

Nagybánya (dnes Baia Mare v Rumunsku) je historické horní město v oblasti Marmaroše, proslulé těžbou zlata a stříbra. Díky zdejší mincovně patřilo po staletí k důležitým středoevropským místům ražby a jeho mince se uplatňovaly v uherském i habsburském peněžním oběhu.

Historie

Nagybánya leží na severu dnešního Rumunska v regionu, který byl po staletí spojen s hornictvím. V latinských a německých pramenech se lze setkat i s názvy odkazujícími na místní vodní tok a „důlní“ charakter města, zatímco rumunské jméno Baia Mare doslova připomíná velký důl. Právě drahé kovy – zejména zlato a stříbro – vtiskly městu jeho hospodářský význam a přitáhly sem horníky, hutníky i obchodníky.

Ve 14. století se Nagybánya stala součástí širšího systému správy horních revírů v Uherském království. Zájem panovníka byl zřejmý: těžba a výkup kovu byly zdrojem příjmů a zároveň zásadním předpokladem pro ražbu kvalitních mincí. V této době se formovalo i zázemí budoucí mincovny, protože bylo praktičtější proměnit kov v oběživo co nejblíže místu těžby. V nejstarších etapách se ražby a správa kamary mohly přesouvat mezi jednotlivými horními městy v okolí, ale postupně se těžiště výroby ustálilo právě zde.

Od pozdního středověku nabývala mincovna na významu spolu s růstem obchodu v karpatské oblasti a s tím, jak se v Evropě zvyšovala poptávka po spolehlivých mincích. Mincovní provoz se zároveň mohl měnit podle toho, komu město připadlo jako zástava či léno a jaké byly aktuální politické poměry. V 15. století se do historie města i mincovny promítly dynastické a mocenské změny v Uhersku a měnové inovace spojené s posilováním státu. Za Matyáše Korvína se v uherském mincovnictví výrazně prosazují stabilnější typy drobného oběživa, které měly být srozumitelné a dobře přijímané v celé zemi.

V 16. a 17. století se Nagybánya ocitla na pomezí mocenských sfér, které určovaly osud celého regionu: na jedné straně habsburské Uhry, na druhé straně politicky proměnlivý prostor Transylvánie. Tato poloha se přímo odrážela i v ražbě – podle vývoje konfliktů mohla mincovna vyrábět mince pro různé emitenty, a dokonce i typy určené pro širší středoevropský oběh. Ve stejné době se zvyšoval tlak na efektivní výrobu: v mincovnách se prosazovaly mechanizovanější postupy a v Nagybányi je doložen přechod na modernější zařízení, které umožnilo jednotnější a rychlejší ražbu.

Vedle běžných mincí se v prostředí horních měst objevovaly i zvláštní formy „interních“ platidel. V dobách, kdy měla správa kamary silnou kontrolu nad výkupem kovu a zásobováním, mohli horníci dostávat část mzdy v žetonech či poukázkách uplatnitelných v určených obchodech. Takové praktiky sice usnadňovaly chod podniku, ale zároveň vyvolávaly napětí, protože omezovaly svobodu nákupu a zvýhodňovaly vybrané dodavatele.

V 18. století, kdy se region pevněji začlenil do habsburského státního rámce, pokračovala mincovna v ražbě podle císařských měnových pravidel. Současně vznikla i reprezentativní budova mincovny, která byla dokončena v první polovině 18. století a v městském prostoru dodnes připomíná, jak významnou institucí mincovna byla. V 19. století však těžba i mincovní výroba postupně ztrácely dřívější strategickou roli a mincovna byla v polovině století uzavřena. Její budovy dnes fungují především jako paměťové místo a muzeální zázemí, které připomíná hornickou a mincovní tradici regionu.

Mincovna, značky a sběratelský význam

Pro numismatiku je Nagybánya zajímavá tím, že její mincovna pracovala v mimořádně dlouhém časovém oblouku – od středověkých počátků až do 19. století. Razily se zde drobné nominály pro každodenní oběh, ale i kvalitnější stříbrné a zlaté mince, které se uplatňovaly v obchodě a ve státních financích. V transylvánském období se objevují i emise knížat, zatímco v habsburské éře převažují typy odpovídající říšské a později rakouské měnové praxi.

Významným vodítkem při určování jsou mincovní značky. U Nagybánye se v různých dobách měnily: starší značky mohly odkazovat k latinskému názvu místa, zatímco v novější době se uplatnilo známé „N.B.“ a v některých obdobích i písmenové označení v rámci jednotného systému habsburských mincoven. Právě značka, ročník a typ motivu (portrét, znak, titulatura) obvykle rozhodují, zda jde o běžný kus, nebo o sběratelsky vyhledávanou variantu.

U ražeb z Nagybánye je častým tématem i kvalita výroby. Starší kladivové mince mohou být nepravidelné, s neúplným opisem a posunem obrazu, zatímco pozdější strojní ražby bývají přesnější a čitelnější. Pro sběratele proto hraje roli nejen vzácnost, ale i zachovalost: u drobných mincí je běžné silné opotřebení, zatímco dobře čitelné kusy s neporušenou hranou a přirozeným povrchem jsou podstatně atraktivnější. V souhrnu představuje Nagybánya typické „hornické“ mincovní centrum, na němž je vidět propojení těžby, státní moci a peněžního oběhu v karpatském prostoru.