Nagybányská mincovna

Nagybányská mincovna byla dlouhodobě působící uherská mincovna v hornickém městě Nagybánya (dnes Baia Mare v Rumunsku), která z místního zlata a stříbra razila oběživo pro Uhersko a později i pro habsburskou správu. Vyniká pestrými mincovními značkami a úzkou vazbou na těžbu drahých kovů.

Historie

Nagybánya patřila už od středověku k významným těžebním centrům severního Uherska. Právě dostupnost zlata a stříbra v okolí města vytvořila předpoklad pro vznik mincovní výroby, protože panovník i nájemci komory potřebovali kov rychle proměnit v oběživo a zajistit jeho kontrolovanou ryzost. Po reorganizaci mincovních komor ve 14. století se v oblasti utvářela tzv. satmárská komora, která spravovala širší bányový revír (Nagybánya, Felsőbánya aj.). Nejstarší ražby spojované s touto komorou se kladou už do první poloviny 14. století; vlastní těžiště výroby se však postupně přesouvalo blíže k místu těžby a v průběhu 14. století se mincovní zázemí stabilizovalo přímo v Nagybányi.

V pozdním středověku byla mincovna součástí širšího systému královských příjmů, kde se střídali nájemci komory a měnily se i mincovní značky. Důležitým rysem je, že značení často odkazovalo jak na místo (např. písmeno N), tak na nájemce či způsob správy. V 15. století se Nagybánya dostala do složitých majetkových a mocenských vztahů: město bylo časově spojeno i se zástavami a držbami významných velmožů. V tomto období se v mincovnictví prosazují reformní kroky uherských panovníků a roste význam jednotných typů drobného oběživa. Nagybányská mincovna se podílela na produkci denárových ražeb a v její praxi se objevují i specifické symboly navázané na hornictví, což odpovídá místnímu charakteru regionu.

V 16. a 17. století se poloha města „na hraně“ mezi habsburskou správou a proměnlivými mocenskými poměry v Sedmihradsku odrážela i v ražbách. V závislosti na politické situaci mohly z Nagybánye vycházet mince různých mocenských okruhů, a to vedle běžných císařských typů i ražby spojené se sedmihradskými vládci. Provoz mincovny zároveň procházel technologickými změnami typickými pro raný novověk – od zlepšování organizace práce až po modernizaci zařízení, která měla zvýšit výkon a kvalitu ražby.

Po potlačení stavovských nepokojů a upevnění habsburské moci se mincovna dál rozvíjela jako regionální výrobní centrum. Dochovaná budova mincovny je spojována zejména s 18. stoletím, kdy byl objekt dokončen a postupně rozšiřován. Kromě zlatých a stříbrných mincí se v novověku uplatnila i ražba měděných peněz, které byly pro každodenní obchod klíčové. Významným momentem byla standardizace mincovních značek v habsburské monarchii: v druhé polovině 18. století se pro některé mincovny zavedlo jednotné alfabetické označování, které se promítlo i do nagybányských ražeb.

Zvláštní kapitolu představuje revoluční období let 1848–1849, kdy se v Uhrách obnovily některé tradiční značky a část výroby se přizpůsobila mimořádné situaci. Krátce nato byla mincovna jako mincovní provoz uzavřena (v polovině 19. století) a zařízení bylo převezeno do jiného hlavního mincovního střediska. Zpracování kovu a navazující činnosti však v místě nezanikly okamžitě, protože na těžební a hutnickou tradici se dalo navázat i mimo přímou ražbu mincí. Dnes se Nagybányská mincovna připomíná především prostřednictvím sběratelsky atraktivních ražeb a historické budovy, která se stala součástí muzejní prezentace dějin regionu.

Mincovní značky, ražby a specifika provozu

Nejpraktičtějším „poznávacím znamením“ nagybányské produkce jsou mincovní značky. Na řadě ražeb se objevuje tradiční kombinace N.B., která odkazuje na Nagybányu (Baia Mare). V habsburském období se lze setkat i s alfabetickým označováním mincoven, kdy nagybányský provoz používal přidělené písmeno (v rámci centralizačních kroků monarchie). Právě střídání těchto systémů je pro místní ražby typické a pomáhá s určením přibližné doby vzniku.

Sortiment ražeb se v čase měnil podle potřeb státu i podle dostupnosti kovu. Z místního zlata a stříbra se razily drobné i hodnotnější mince, zatímco v novověku přibyly také měděné nominály určené pro běžný oběh. Provoz mincovny byl úzce spjat s hornictvím: bylo nutné zajistit přísun kovu, jeho zkoušení, tavení a přesné odvažování. V některých obdobích se v okolí mincovny používaly i žetony vyplácené horníkům, které fungovaly jako vnitropodnikové platidlo přijímané v určených obchodech. To ukazuje, že mincovna nebyla jen „továrnou na mince“, ale i nástrojem, jak organizovat místní hospodářství a pracovní vztahy.

Pro sběratelské určení je vedle značky důležitý také styl písma, podoba erbů a portrétů i drobné kontrolní značky spojené s nájemci komory nebo s dílenskou praxí. Nagybányská mincovna tak zanechala stopu napříč staletími: od středověké denárové produkce přes barokní habsburské typy až po ražby spojené s bouřlivými událostmi 19. století.