Nikomédská mincovna

Nikomédská mincovna byla významná mincovna v antickém městě Nikomédie (dnešní İzmit v Turecku), která razila mince pro pozdně římskou a raně byzantskou říši. Proslula hlavně rozsáhlou produkcí bronzových nominálů a čitelnými mincovními značkami, podle nichž lze ražby dobře určovat.

Historie

Nikomédie ležela na strategickém místě u Marmarského moře a už ve starověku patřila k nejdůležitějším centrům severozápadní Malé Asie. Ve 3. století n. l. utrpělo město těžké škody při vpádech, ale na konci století znovu nabylo významu díky správním reformám římské říše. Zásadní obrat přinesla vláda Diokleciána, který si Nikomédii zvolil za jednu z hlavních rezidencí východní části říše a proměnil ji v administrativní a vojenské centrum. Právě v tomto kontextu se zřizovaly nebo posilovaly i císařské mincovny: stát potřeboval stabilní přísun oběživa pro armádu, úřednictvo a zásobování velkých měst, a zároveň chtěl mít ražbu pod přímou kontrolou.

V Nikomédii začala císařská mincovna fungovat v závěru 3. století, kdy se po měnových otřesech předchozích desetiletí obnovovala důvěra v oficiální mince. Mincovna se zapojila do široké produkce bronzových a stříbrných ražeb pozdní antiky, jejichž vzhled a nápisy byly řízené centrální ideologií: na líci se objevoval portrét císaře, na rubu pak motivy oslavující stabilitu státu, vojenské vítězství nebo božskou ochranu panovníka. Z hlediska správy šlo o „továrnu“ napojenou na státní aparát – s pracovními odděleními (officinami), s předepsanými hmotnostními a obrazovými normami a s povinností označovat ražby tak, aby bylo možné dohledat místo i dílnu výroby.

Po skončení tetrarchie a po přesunu hlavního politického těžiště k Bosporu (založení Konstantinopole) Nikomédie neztratila význam okamžitě. Mincovna pokračovala v činnosti ještě v průběhu 4. a 5. století, kdy zásobovala regionální ekonomiku a armádní zázemí. V raně byzantské době byla ražba v Nikomédii obnovena po reformě Anastasia I. na konci 5. století, která přinesla nové, přehlednější měděné nominály a pomohla stabilizovat drobné oběživo ve východní části říše. Provoz mincovny se pak v dalších staletích mohl přerušovat a znovu rozbíhat podle vývoje válek, zásobování a administrativních potřeb; v 7. století se činnost postupně vytrácí a mincovna zaniká.

Ražby, značky a určovací znaky

Pro nikomédské ražby jsou typické mincovní značky, které se objevují zejména v dolní části rubu (v exergu) nebo v poli mince. V pozdně římském období se často setkáte s kombinacemi písmen typu SMN (v praxi značí „posvátnou mincovnu“ a místo ražby) a s jejich rozšířenými variantami. V byzantské době se objevují také značky vycházející přímo z názvu města, například NIK či delší tvary. Vedle samotné značky je důležitá i „dílenská“ značka officiny, obvykle písmeno nebo symbol, který rozlišuje konkrétní pracovní oddělení v rámci mincovny.

Nejčastějším materiálem nikomédské produkce byl bronz (měď a její slitiny), protože právě drobné a střední bronzové nominály tvořily základ každodenních plateb. U pozdně římských ražeb je běžné, že typy rubů nesou hesla a symboly propagandy (například motivy vítězství, vojenských standart, personifikací měst či ctností). U raně byzantských měděných mincí po Anastasiově reformě se prosadila výrazná písmenová hodnota nominálu (např. velké „M“ u follisu), doplněná mincovní značkou a někdy i datací podle panovníkovy vlády.

Z praktického hlediska je Nikomédská mincovna pro numismatiku cenná tím, že její značení bývá poměrně konzistentní a dobře čitelné. Díky tomu lze řadu mincí určit i při horším zachování portrétu, pokud je zachovaná spodní část rubu se značkou mincovny a dílny.