Padělek

Padělek je napodobenina mince nebo jiné ražby zhotovená s cílem oklamat příjemce a vydávat se za pravý kus. Padělky provázejí mincovnictví napříč dějinami a mohou být dobové (vzniklé v době oběhu napodobované mince) i novodobé, vyráběné pro podvod nebo pro sběratelský trh.

Historie

Padělek patří k jevům, které se objevují všude tam, kde má mince obecně přijímanou hodnotu a kde lze z rozdílu mezi skutečnou hodnotou kovu a nominálem nebo důvěrou v ražbu vytěžit zisk. Padělatelé proto doprovázejí mincovnictví „odjakživa“ – od antiky přes středověk až po moderní dobu. Základní rozdělení vychází z doby vzniku: mluví se o dobových padělcích, které vznikly souběžně s oběhem napodobované mince, a o novodobých (moderních) padělcích, které byly vyrobeny až mnohem později.

Dobové padělky obvykle vznikaly v nelegálních dílnách, výjimečně se však mohly objevit i v prostředí oficiálních mincoven, například při zneužití pravomocí nebo při tajné výrobě „bokem“. Typické je, že padělek byl zhotoven z méně hodnotného kovu, než měl mít pravý kus. U „zlatých“ mincí se tak místo zlata používal například bronz či mosaz, u „stříbrných“ mincí pak cín, olovo nebo jejich slitiny. Častým trikem bylo i použití levnějšího kovu (často mědi), který se dodatečně pozlacoval nebo postříbřoval, aby se barvou přiblížil drahému kovu. V antice se poměrně často setkáme se suberátními ražbami – mincemi s méně hodnotným jádrem a „ušlechtile“ působícím povrchem, které se na první pohled tvářily jako plnohodnotné.

U českých ražeb se dobová falza nešířila rovnoměrně ve všech obdobích. Padělky českých denárů jsou v porovnání s jinými sériemi spíše vzácnější, zatímco u pražských grošů se objevují častěji – typicky u ražeb Václava IV.. Naopak u brakteátů, vzhledem k jejich technologii a tenkému jednostrannému provedení, byla výroba padělků z méně hodnotného kovu prakticky nevýhodná či obtížně proveditelná, a proto jsou falza brakteátů téměř neznámá.

Specifickou roli sehrála doba husitská, která vytvořila příznivé podmínky pro vznik většího množství padělatelských dílen, dokonce i takových, které jsou doloženy archeologicky. Typickým cílem byly drobné „stříbrné“ mince – například peníze se čtyřrázem nebo kruhové peníze a haléře. Jako základ se používala měď a hotová ražba se následně postříbřovala pomocí rtuti (amalgámu), aby získala vzhled stříbra. Po nástupu Jagellonců na český trůn padělků obvykle ubývalo a falza z tohoto období jsou vzácnější; v literatuře se připomínají případy, kdy šlo spíše o „přeražbu“ či manipulaci probíhající přímo v mincovním prostředí.

V tolarovém období byly mince výtvarně i technicky složitější, a proto bylo jejich věrohodné padělání náročnější a falza bývala snáze rozpoznatelná. Přesto k padělání docházelo i nadále, včetně případů spojených s konkrétními mincovními provozy. S rozšířením papírových peněz se pak velká část podvodných snah přesouvala od mincí k bankocedulím a později k bankovkám, protože zde byl potenciál zisku vyšší a padělání se vyvíjelo spolu s tiskovými technologiemi.

U novodobých padělků se vedle čistě podvodného motivu často objevuje i motiv „sběratelský“ – napodobování vzácných starých ražeb pro trh. Zvlášť nebezpečná mohou být falza mincí grošového období, pokud jsou provedena na vysoké úrovni. V českém prostředí se v literatuře zmiňují také tzv. „kiliánská“ falza velkých střížků českých denárů, spojovaná s okruhem kolem Václava Kiliána a časově kladená do první poloviny 19. století, přičemž „pravých“ kusů má být málo a častěji jde o mladší napodobeniny. Novodobí falzátoři někdy používají i pravý kov z běžných soudobých mincí a napodobení vytvářejí pomocí padělaných razidel; někdy se soustředí na výtvarně jednodušší typy a vyhýbají se portrétním ražbám, protože ty se hůře napodobují bez prozrazujících detailů.

Jak padělky vznikají a jak se odhalují

Padělek mince může vzniknout několika základními způsoby. Nejčastější je ražba z levnějšího kovu s následným „upravováním“ vzhledu, například postříbřením či pozlacením. Méně časté bývá odlévání, protože odlitky se obvykle snáze poznají podle povrchových stop, bublin, měkčích detailů a typické „ztráty ostrosti“ v reliéfu. Samostatnou skupinu tvoří i falza vyrobená galvanoplasticky, která mohou na první pohled působit přesvědčivě, ale často se prozradí konstrukcí (např. spojem) nebo nepřirozeným povrchem.

Častým moderním trikem není vyrobit celou minci „od nuly“, ale upravit běžný kus na vzácnější variantu – například změnou číslice v letopočtu nebo úpravou nominálu. Taková manipulace se týká hlavně ročníků, které jsou na trhu žádané jen v určitém datu. Podobné zásahy mohou vytvořit zdánlivě mimořádně vzácnou minci, přestože základ pochází z běžné ražby. Proto je u hodnotnějších kusů důležité posuzovat nejen celkový dojem, ale i detaily číslic, jejich tvar, hloubku, navazování na okolní plochu a případné stopy po dodatečné práci.

Odhalování padělků stojí na kombinaci srovnání a měření. Nejjednodušší je porovnání s mincí zaručeně pravou, ale to není vždy možné. V praxi proto pomáhá podezřelý kus zvážit a změřit, zkontrolovat průměr, tloušťku i charakter hrany a pořídit zvětšené fotografie, na nichž vyniknou stopy po odlití či po dodatečných zásazích. U zlatých a stříbrných mincí se navíc používá rozbor kovu, dnes často nedestruktivní metodou (rentgenová fluorescenční analýza), která umí odhalit nesoulad ve složení, pokud nebyl použit původní kov. V některých případech však zůstává určení sporné a i mezi odborníky se mohou vést debaty o výjimečně provedených kusech – právě proto se u dražších mincí vyplatí opatrnost a práce s ověřitelnou dokumentací.