Pakoros I.

Pakoros I. byl parthský princ a vojevůdce, který v letech 40–38 př. n. l. vedl nejúspěšnější parthskou invazi na římské území, když jeho armády dobyly Sýrii, Palestinu a značnou část Malé Asie. Jako syn mocného krále Oróda II. představoval naději Parthské říše na expanzi na západ a vytvoření protiváhy rostoucí moci Říma. Z numismatického hlediska jsou mince ražené během Pakorovy správy dobytých provincií vzácným dokladem krátkého období parthské nadvlády nad helénistickým východem, kombinují parthskou ikonografii s místními mincovními tradicemi.

Historie

Pakoros se narodil pravděpodobně kolem roku 63 př. n. l. jako syn parthského krále Oróda II., který vládl v letech 57–38 př. n. l. Jeho mládí bylo poznamenáno vrcholem parthské moci po drtivé porážce Římanů v bitvě u Karrh v roce 53 př. n. l., kde zahynul triumvir Marcus Licinius Crassus se sedmi legiemi. Toto vítězství, kterého dosáhl parthský generál Súrénás, ukázalo, že Parthská říše je schopna čelit římské expanzi a povzbudilo protiřímské síly po celém východě.

Rozhodující moment v Pakorově životě nastal během římských občanských válek po zavraždění Gaia Iulia Caesara v roce 44 př. n. l. Republikánský generál Quintus Labienus, syn Caesarova protivníka, uprchl k Parthům a přesvědčil Oróda II., aby využil chaosu v římské říši k invazi. V roce 40 př. n. l. vyrazil Pakoros v čele mohutné parthské armády společně s Labienem, který získal přízvisko Parthicus. Invazní síly se rozdělily – zatímco Labienus táhl do Malé Asie, Pakoros směřoval do Sýrie a Palestiny.

Pakorova kampaň byla zpočátku mimořádně úspěšná. Parthské síly rychle obsadily Sýrii, kde místní obyvatelstvo, unavené římskými daněmi a občanskými válkami, často vítalo Parthy jako osvoboditele. Pakoros dobyl významná města včetně Antiochie, jednoho z největších měst římského východu. Klíčovým spojencem Parthů se stal Antigonos II. Mattathias, poslední hasmoneovský uchazeč o judský trůn, který s parthskou pomocí sesadil prořímského krále Heróda Velikého. Herodes uprchl do Říma, zatímco Antigonos vládl v Jeruzalémě jako parthský vazal.

Parthská expanze pokračovala až k pobřeží Středozemního moře, což bylo poprvé od dob Achaimenovců, kdy íránská moc dosáhla tak daleko na západ. Pakoros prokázal nejen vojenské schopnosti, ale i diplomatickou obratnost, když získával podporu místních vládců a využíval náboženské a etnické napětí. V dobytých oblastech zavedl duální správu, která kombinovala parthské vojenské velitele s místními správci, což pomáhalo minimalizovat odpor. Ekonomická politika byla umírněná – Pakoros nesnížil daně oproti římské správě, ale zajistil, že výnosy zůstávaly v regionu místo odvodů do Říma.

Římská protiofenziva přišla v roce 39 př. n. l., když Marcus Antonius vyslal schopného generála Publia Ventidia Bassa s čerstvými legiemi. Ventidius, veterán mnoha tažení, využil parthskou slabost – jejich závislost na těžké jízdě, která byla zranitelná v kopcovitém terénu. V bitvě u Kilikijských bran Ventidius porazil a zabil Labiena. Pakoros se stáhl do Sýrie, kde strávil zimu reorganizací svých sil a čekáním na posily z Parthie. Na jaře 38 př. n. l. se však rozhodl pro rozhodující střetnutí s Římany bez čekání na posily, což se ukázalo jako fatální chyba.

Dne 9. června 38 př. n. l. se odehrála bitva na hoře Gindarus v severní Sýrii, která rozhodla o osudu parthské invaze. Ventidius Bassus nalákal Pakorovu těžkou jízdu do nevýhodného terénu a pomocí kombinace pěchoty a lehkých střelců způsobil Parthům drtivou porážku. Pakoros I. padl v bitvě, pravděpodobně zasažen šípem během zoufalého pokusu zvrátit průběh střetnutí. Jeho smrt znamenala okamžitý kolaps parthské pozice na západě – demoralizované parthské síly se stáhly za Eufrat a všechna dobytá území se vrátila pod římskou kontrolu. Oródés II., zdrcený ztrátou svého nejschopnějšího syna, upadl do deprese a o rok později byl zavražděn jiným synem, Frahatem IV.

Mincovnictví a numismatické doklady

Numismatické doklady Pakorovy správy dobytých území jsou vzácné, ale mimořádně cenné pro pochopení parthské administrativy. V Sýrii a Palestině byly během let 40–38 př. n. l. raženy mince kombinující parthské a místní prvky. Nejzajímavější jsou bronzové a stříbrné emise z Antiochie, které nesou parthské datování podle seleukovské éry, ale zachovávají řecké nápisy. Některé exempláře zobrazují stylizovaný portrét s parthskou tiárou, pravděpodobně představující samotného Pakora, ačkoli jednoznačná identifikace chybí.

V Judsku ražil Antigonos II. Mattathias s Pakorovou podporou unikátní bronzové mince s dvojjazyčnými nápisy – hebrejskými a řeckými. Tyto mince zobrazují menoru na jedné straně a věnec s nápisem „Mattathias velekněz" na druhé. Jsou posledními židovskými autonomními ražbami před definitivním ustanovením římské nadvlády. Existence těchto mincí dokládá, že Pakoros respektoval místní tradice a nepokoušel se vnucovat přímou parthskou kontrolu, což byla součást jeho úspěšné strategie získávání podpory místního obyvatelstva.

Zajímavosti

• Pakoros I. byl jediným parthským princem, který osobně velel úspěšné invazi na římské území a dobyl provinční hlavní města
• Datum Pakorovy smrti (9. června) se shodovalo s výročím bitvy u Karrh, což Římané interpretovali jako božskou pomstu za Crassovu porážku
• Podle římského historika Cassia Dia bylo Pakorovo tělo vráceno otci výměnou za římské standarty ztracené u Karrh, ačkoli tato informace je sporná
• Některé vzácné mince z období Pakorovy invaze nesou symboly orla a lva, což představuje unikátní syntézu římské a parthské ikonografie