Slitina

Slitina představuje homogenní materiál vzniklý tavením a mísením dvou či více prvků, z nichž alespoň jeden je kov, používaný v mincovnictví pro zlepšení mechanických vlastností a ekonomickou optimalizaci výroby. Správně zvolené složení umožňuje dosáhnout vyšší tvrdosti, odolnosti proti opotřebení a lepší razitelnosti než u čistých kovů.

Historie

Využívání slitin v mincovnictví má tisícileté kořeny sahající do doby bronzové, kdy lidstvo objevilo, že spojením mědi a cínu vzniká materiál s výrazně lepšími vlastnostmi než mají oba kovy samostatně. První mince ražené v Lýdii kolem roku 650 před naším letopočtem byly vyrobeny z elektra, přirozené slitiny zlata a stříbra nacházející se v řece Paktolos. Tato skutečnost vedla k prvním pokusům o umělé vytváření slitin s přesně definovaným poměrem složek.

Antické Řecko přineslo systematický přístup k výrobě mincovních slitin. Athénské tetradrachmy obsahovaly přesně stanovený podíl stříbra a mědi, který zajišťoval optimální tvrdost pro dlouhodobé oběhové použití. Římané tento systém dále zdokonalili a vytvořili propracovanou škálu slitin pro různé nominály. Jejich aureus obsahoval téměř čisté zlato, denár byl ražen ze stříbra s příměsí mědi, sestercií z mosazi a as z bronzu.

Období stěhování národů a raný středověk znamenaly úpadek metalurgických znalostí. Kvalita mincovních slitin se zhoršila a jejich složení bylo často nahodilé. Teprve karolínská renesance přinesla obnovu standardů. Karel Veliký zavedl jednotný denárový systém s přesně definovaným obsahem stříbra. Tento standard se stal základem měnových systémů většiny evropských zemí.

Vrcholný středověk byl obdobím postupného znehodnocování mincí snižováním obsahu drahých kovů ve slitinách. Panovníci tímto způsobem řešili finanční potíže, což vedlo k inflaci a nedůvěře v oběživo. České groše Václava II. původně obsahovaly vysoký podíl stříbra, ale jejich následovníci postupně zvyšovali obsah mědi. Podobný vývoj probíhal v celé Evropě a vedl k měnovým reformám.

Novověk přinesl vědecký přístup k tvorbě slitin. Alchymisté a později chemici experimentovali s různými kombinacemi kovů. V 18. století vznikly první metalurgické tabulky udávající optimální složení slitin pro různé účely. Objevení niklu, zinku a dalších kovů rozšířilo možnosti mincoven. Prusko jako první zavedlo v roce 1750 mince z alpaky, slitiny mědi, niklu a zinku.

Průmyslová revoluce znamenala převrat ve výrobě slitin. Přesné váhy, spektrální analýza a později rentgenová fluorescence umožnily kontrolu složení s přesností na tisíciny procenta. Vznikly nové slitiny jako německé stříbro nebo nordické zlato. Dvacáté století přineslo slitiny s přísadami titanu, wolframu či niobu pro pamětní mince. První světová válka vynutila náhradu drahých kovů levnějšími slitinami, což vedlo k masovému používání hliníkových bronzů a ocelí potažených jinými kovy.

Složení a vlastnosti mincovních slitin

Nejrozšířenější mincovní slitinou je sterlingové stříbro obsahující 92,5 procenta stříbra a 7,5 procenta mědi. Toto složení poskytuje ideální rovnováhu mezi hodnotou, trvanlivostí a zpracovatelností. Pro investiční účely se používá stříbro o ryzosti 999 promile, které je však měkčí a náchylnější k poškození.

Zlaté mince se razí ze slitin obsahujících 90 až 99,99 procenta zlata. Tradiční korunové zlato má ryzost 22 karátů (916,7 promile) s příměsí mědi a stříbra. Moderní investiční mince využívají téměř čisté zlato, zatímco oběhové zlaté mince vždy obsahovaly zpevňující příměsi.

Pro běžné oběživo se dnes používají slitiny nedrahých kovů. Severské zlato je slitina 89 procent mědi, 5 procent hliníku, 5 procent zinku a 1 procento cínu, která má zlatavou barvu bez obsahu drahých kovů. Moderní euromince kombinují různé slitiny - jádro z oceli nebo mědi a plášť z mosazi či mědiniklu.

Speciální slitiny umožňují dosažení unikátních vlastností. Bimetalické mince využívají rozdílných tepelných roztažností kovů pro pevné spojení dvou materiálů. Slitiny s tvarovou pamětí se používají pro holografické efekty na pamětních mincích.

Zajímavosti

• Nejstarší známou umělou slitinou je bronz, který dal název celé historické epoše lidstva trvající od 3000 do 1200 let před naším letopočtem.
• Japonské mince z období Edo obsahovaly slitinu zlata a stříbra v poměru určeném podle ročního období ražby.
• Nacistické Německo vyvinulo slitinu zinku a hliníku pro válečné mince, která se rozpadala již po několika letech používání.
• Moderní slitina pro kanadské dolary obsahuje mikroskopické částice umožňující ověření pravosti laserovým paprskem.
• Středověcí mincmistři chránili receptury svých slitin jako největší tajemství a předávali je pouze vybraným učedníkům.