Slované

Slované jsou nejpočetnější skupinou indoevropských národů obývající rozsáhlá území střední, východní a jihovýchodní Evropy. Dělí se na tři hlavní větve: západní, východní a jižní. Slovanské jazyky, kultury a tradice spojuje společný původ sahající do raného středověku.

Historie

Původ Slovanů zůstává předmětem odborných diskusí, avšak většina badatelů jej klade do oblasti mezi řekami Vislou, Dněprem a Pripjatí, do krajiny dnešního Polska, Běloruska a Ukrajiny. První písemné zmínky o Slovanech pocházejí od byzantských a germánských autorů 6. století, kteří je znali pod jmény Sklavínové, Antové a Venedové. Tito kronikáři popisovali Slovany jako početný lid žijící v lesích a bažinách, věnující se zemědělství a hovořící příbuznými jazyky.

Období stěhování národů v 5. a 6. století umožnilo Slovanům expandovat do rozsáhlých oblastí, které opustily germánské kmeny táhnoucí na západ a jih. Slované osídlili středoevropskou kotlinu, pronikli na Balkánský poloostrov až k hranicím Byzantské říše a rozšířili se na východ do nesmírných prostor budoucího Ruska. Tato expanze probíhala spíše pozvolným prosakováním než organizovanými vojenskými taženími.

Západní Slované se usadili na území dnešního Polska, Čech, Moravy, Slovenska a části Německa. Z jejich kmenových svazů vznikly první státní útvary, zejména Velkomoravská říše v 9. století a přemyslovské Čechy. Mise věrozvěstů Konstantina a Metoděje roku 863 přinesla Slovanům písmo a liturgii v jejich jazyce. Hlaholice vytvořená Konstantinem se stala základem pozdější cyrilice užívané dodnes východními a jižními Slovany.

Východní Slované obývali rozlehlé pláně od Karpat po Ural. Jejich kmeny sjednotila varjažská dynastie Rurikovců, která založila Kyjevskou Rus. Tento státní útvar přijal křesťanství z Byzance roku 988 za vlády Vladimíra Velikého. Kyjevská Rus se stala kolébkou ruského, ukrajinského a běloruského národa. Mongolská invaze ve 13. století přinesla staletí nadvlády Zlaté hordy a oddělila vývoj jednotlivých východoslovanských národů.

Jižní Slované pronikli na Balkán během 6. a 7. století a usadili se na území dnešního Bulharska, Srbska, Chorvatska, Slovinska, Černé Hory, Severní Makedonie a Bosny. Bulharská říše založená chánem asparuchem roku 681 brzy přijala slovanský jazyk a kulturu. Srbové a Chorvati vytvořili vlastní státní útvary, přičemž Chorvaté přijali křesťanství z Říma a Srbové z Byzance, což předznamenalo pozdější kulturní rozdělení regionu.

Středověké slovanské státy se zapojily do evropského politického a kulturního života. České království se stalo součástí Svaté říše římské a jeho panovníci zasedali mezi kurfiřty. Polsko prožívalo období rozkvětu za Piastovců a později Jagellonců. Rusko po svržení mongolského jha expandovalo na východ až k Tichému oceánu. Balkánské státy střídavě vzdorovaly byzantskému a později osmanskému tlaku, až většina z nich podlehla turecké nadvládě.

Národní obrození v 19. století přineslo vlnu zájmu o slovanskou vzájemnost a společné kořeny. Myšlenka panslavismu hlásala jednotu všech slovanských národů, byť v praxi narážela na rozdílné politické zájmy. Rozpad Rakouska-Uherska a Osmanské říše po první světové válce umožnil vznik nových slovanských států. Dějiny 20. století poznamenaly oba světové konflikty, komunistická nadvláda a posléze rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie.

Kultura a jazyk

Slovanské jazyky tvoří jednu z hlavních větví indoevropské jazykové rodiny a vyznačují se značnou vzájemnou podobností. Dělí se na západoslovanské (čeština, slovenština, polština, lužická srbština, kašubština), východoslovanské (ruština, ukrajinština, běloruština) a jihoslovanské (srbština, chorvatština, slovinština, makedonština, bulharština). Přes staletí odděleného vývoje si příbuzné jazyky zachovaly srozumitelnost zejména v základní slovní zásobě a gramatických strukturách.

Slovanská mytologie a náboženství před přijetím křesťanství zahrnovaly uctívání přírodních sil a božstev. Mezi nejvýznamnější patřili hromovládce Perun, bůh podsvětí Veles a bohyně plodnosti Mokoš. Posvátné háje, prameny a stromy sloužily jako kultovní místa. Přijetí křesťanství postupně vytlačilo pohanské zvyky, avšak mnohé přežívaly v lidových tradicích a svátcích jako dožínky, masopust či jarní obřady.

Tradiční slovanská kultura se vyznačovala zemědělským způsobem života, životem v rozšířených rodinách a vesnických společenstvích zvaných občiny. Dřevěná architektura s typickými zdobenými štíty dosáhla vysoké úrovně zejména v ruských a skandinávských oblastech. Lidová slovesnost zahrnovala byliny, pohádky, písně a přísloví předávané ústně po generace. Slovanský folklor dodnes inspiruje umělce a uchovává kulturní identitu jednotlivých národů.

V oblasti numismatiky zanechaly slovanské státy bohaté dědictví. První vlastní mince razili čeští Přemyslovci v 10. století podle vzoru bavorských denárů. Polské, ruské a balkánské mincovny následovaly s vlastními ražbami odrážejícími politickou moc a kulturní vlivy. Nápisy na mincích patří k nejstarším dokladům slovanských jazyků v písemné podobě.

Zajímavosti

• Slovo Slovan pravděpodobně souvisí se slovem slovo, tedy ti, kdo mluví srozumitelně, na rozdíl od Němců, jejichž řeči Slované nerozuměli.
• Cyrilice používaná dnes Rusy, Srby, Bulhary a dalšími národy vznikla úpravou hlaholice vytvořené věrozvěstem Konstantinem-Cyrilem.
• Slované tvoří přibližně třetinu obyvatelstva Evropy a představují tak nejpočetnější evropskou jazykovou skupinu.
• Nejstarší dochovaný slovanský text je nápis na hlaholici v kostele svatého Klimenta v Ochridě z 9. století.