Spolková měna

Spolková měna označuje jednotný monetární systém zavedený mincovní smlouvou z 24. ledna 1857 mezi Rakouským císařstvím, Lichtenštejnským knížectvím a členskými státy Německého celního spolku. Tento měnový systém založený na stříbrném standardu s celní librou o váze 500 gramů představoval ambiciózní pokus o vytvoření nadnárodní měnové unie ve střední Evropě.

Historie

Kořeny spolkové měny sahají do první poloviny 19. století, kdy roztříštěnost německých států a rozdílné měnové systémy výrazně komplikovaly obchod a hospodářský rozvoj. Po napoleonských válkách existovalo na území Německého spolku přes třicet různých měnových systémů. Každé knížectví, vévodství či svobodné město razilo vlastní mince s odlišnou váhou, ryzostí a hodnotou. Obchodníci museli při překročení hranic neustále přepočítávat ceny a platit vysoké směnárenské poplatky.

První kroky k měnové unifikaci učinila Mnichovská mincovní smlouva z roku 1837, která sjednotila měny jihoněmeckých států. Následovala Drážďanská konvence z roku 1838 spojující severní a jižní německé měnové oblasti. Tyto dohody vytvořily takzvanou konvenční měnu založenou na kolínské hřivně stříbra. Rakouské císařství se k systému připojilo až roku 1857, kdy ekonomický tlak a rostoucí význam pruského hospodářství vynutily radikální změnu vídeňské měnové politiky.

Vyjednávání o spolkové měně probíhala v napjaté atmosféře rakousko-pruského soupeření o hegemonii v německém prostoru. Prusko prosazovalo svůj tolarový systém založený na decimálním dělení, zatímco Rakousko hájilo tradiční zlatníkovou měnu. Kompromis dosažený 24. ledna 1857 ve Vídni představoval dočasné řešení akceptovatelné pro obě velmoci. Celní libra čistého stříbra o váze 500 gramů se stala společným základem, z něhož jednotlivé státy razily své národní nominálu.

Rakouská monarchie přijala systém, kde se z jedné celní libry razilo 45 zlatníků rakouské měny. Každý zlatník tedy obsahoval 11,11 gramu čistého stříbra. Německé státy naopak razily z téže libry 30 tolarů, přičemž jeden spolkový tolar vážil 18,5185 gramu a obsahoval 16,67 gramu čistého stříbra. Pevný kurz stanovil poměr 1 tolar = 1,5 zlatníku, což teoreticky zajišťovalo stabilní směnné relace.

Praktická realizace spolkové měny narážela na řadu problémů. Rakousko muselo provést nákladnou měnovou reformu a stáhnout z oběhu miliony starých konvenčních mincí. Vídeňská vláda využila příležitosti k modernizaci mincovnictví a zavedení nových bezpečnostních prvků. Hlavní mincovny ve Vídni, Kremnici a Benátkách zahájily masovou produkci nových zlatníků a krejcarů podle spolkových standardů.

V českých zemích měla spolková měna specifický dopad. Pražská mincovna, která fungovala od středověku, ukončila svou činnost již roku 1856, rok před zavedením nového systému. Toto rozhodnutí souviselo s centralizační politikou Vídně a snahou omezit výrobní náklady. České země tak přišly o významnou instituci a staly se závislými na dovozu mincí z rakouských a uherských mincoven. Paradoxně právě v době největšího ekonomického rozmachu českého průmyslu ztratila Praha právo razit mince.

Politické napětí mezi Rakouskem a Pruskem postupně podkopávalo základy spolkové měny. Prusko-rakouská válka roku 1866 znamenala faktický konec měnové spolupráce. Rakouská porážka u Sadové vedla k vyloučení habsburské monarchie z německých záležitostí. Formální konec spolkové měny nastal 13. června 1867, kdy Rakousko oficiálně vystoupilo z Německé mincovní unie. Prusko následně prosadilo vytvoření Severoněmeckého spolku s vlastním měnovým systémem.

Po rozpadu spolkové měny pokračovalo Rakousko-Uhersko v používání zlatníkové měny založené na stříbrném standardu. Systém 45 zlatníků z celní libry zůstal zachován až do velké měnové reformy roku 1892. Rostoucí ekonomické problémy monarchie, pokles ceny stříbra na světových trzích a potřeba modernizace finančního systému vedly k rozhodnutí o přechodu na zlatý standard.

Dne 2. srpna 1892 zahájilo Rakousko-Uhersko ražbu nové korunové měny založené na zlatě. Jeden zlatník byl vyměněn za dvě koruny, čímž byla zachována kontinuita cenové hladiny. Tato reforma definitivně ukončila éru stříbrných měn v habsburské monarchii a připojila ji k modernímu evropskému měnovému systému zlatého standardu.

Historický význam spolkové měny spočívá v tom, že představovala první pokus o vytvoření nadnárodní měnové unie ve střední Evropě. Její principy - společný měnový standard, fixní směnné kursy a koordinovaná měnová politika - předznamenaly pozdější evropské integrační projekty včetně Latinské měnové unie a nakonec i současné eurozóny. Neúspěch spolkové měny ukázal, že měnová integrace bez politické jednoty je dlouhodobě neudržitelná.

Technické parametry a ekonomické důsledky

Spolková měna zavedla revoluční koncept celní libry jako univerzální měnové jednotky. Tento standard 500 gramů čistého stříbra umožňoval přesné přepočty mezi různými národními měnami. Ryzost mincí byla stanovena na 900 promile, což zajišťovalo dostatečnou tvrdost pro oběžné použití při zachování vysoké hodnoty.

Ražba spolkových mincí vyžadovala modernizaci technologií. Mincovny musely investovat do parních lisů, přesných vah a chemických laboratoří pro kontrolu ryzosti. Rakouská monarchie vynaložila přes 20 milionů zlatníků na technické vybavení a přeškolení personálu. Standardizace výrobních postupů vedla k výraznému zlepšení kvality mincí.

Ekonomické dopady spolkové měny byly rozporuplné. Na jedné straně usnadnila obchod a snížila transakční náklady. Dovoz německého zboží do Rakouska vzrostl během prvních tří let o 35 procent. Na druhé straně fixní kurz omezoval měnovou politiku a znemožňoval použití devalvace jako nástroje podpory exportu.

Spolková měna ovlivnila i sociální strukturu. Stabilní měna podporovala růst střední třídy a rozvoj kapitálových trhů. Vznikaly nové banky, spořitelny a pojišťovny. Drobní střadatelé poprvé získali možnost bezpečně ukládat úspory v předvídatelné měně. Tento proces modernizace společnosti pokračoval i po zániku spolkové měny.

Zajímavosti

• Lichtenštejnsko jako nejmenší člen spolkové měny nikdy nerazilo vlastní mince, ale používalo rakouské zlatníky až do zavedení švýcarského franku roku 1924.
• Největší nominál spolkové měny byl dvojtolar vážící 37,037 gramu, který se razil pouze při zvláštních příležitostech jako korunovace nebo svatby.
• Padělatelé spolkových mincí čelili v Rakousku trestu doživotních nucených prací v pevnosti Špilberk nebo Kufstein.
• Poslední spolkový tolar byl vyražen v Hannoversku 14. června 1867, den po oficiálním zániku měnové unie.
• Císař František Josef I. osobně vlastnil kompletní sbírku všech variant spolkových mincí, která je dnes uložena v Kunsthistorisches Museum ve Vídni.
• Český průmyslník Emil Škoda při platbě za licenci na výrobu děl požadoval platbu ve spolkových tolarech ještě deset let po zániku této měny.