Spolková měna

Spolková měna byla jednotná měnová dohoda, která od roku 1857 sjednotila hlavní zásady ražby stříbrných mincí mezi Rakouským císařstvím, Lichtenštejnským knížectvím a státy Německého celního spolku. Opírala se o společný váhový základ a sjednocené kurzy.

Historie

Spolková měna (německy Vereinsmünze) souvisí s úsilím 19. století zjednodušit a zpřehlednit peněžní oběh v německy mluvící Evropě. V prostoru Německého spolku a sousedního Rakouska existovalo více měnových okruhů, které používaly odlišné mincovní stopy a přepočty. To komplikovalo obchod i státní finance: stejné označení hodnoty nemuselo v různých zemích znamenat stejný obsah stříbra a v praxi se často uplatňovaly přepočty, srážky a lokální zvyklosti. Rostoucí propojení trhů, rozvoj železnic a intenzivnější vnitrozemský obchod proto zvyšovaly tlak na společná pravidla.

Výsledkem jednání byla mincovní smlouva z 24. ledna 1857, známá jako Vídeňská měnová (mincovní) smlouva. Uzavřely ji Rakouské císařství, Lichtenštejnské knížectví a členské státy Německého celního spolku. Dohoda zavedla společný základ pro ražbu stříbrných mincí a umožnila, aby hlavní „spolkové“ stříbrné mince byly v předepsaných parametrech přijímány v celém smluvním prostoru. Nešlo tedy o vznik jediné nové státní měny, ale o měnovou unii, která sjednotila standard a přepočty a tím zjednodušila platební styk.

Klíčovou novinkou bylo opuštění starší váhové jednotky Kölnské marky ve prospěch modernějšího váhového základu, tzv. zollového (nového) librového základu o hmotnosti 500 g jemného stříbra. Na tento základ se navázaly tři souběžně tolerované „národní“ soustavy, které však byly pevně propojené dohodnutými paritami. V severoněmeckých státech se prosadil standard, podle něhož se z jedné takové libry jemného stříbra razilo 30 tolarů; v Rakousku a Lichtenštejnsku se stanovilo 45 zlatých; v jižním Německu 52,5 zlatých. Díky tomu bylo možné jasně a předvídatelně přepočítávat hodnotu hlavních kurantních mincí mezi jednotlivými oblastmi.

Symbolickým a numismaticky nejznámějším výsledkem smlouvy se stal spolkový tolar (Vereinstaler), resp. i dvojtolar. Tyto mince měly ve smluvním prostoru fungovat jako velké stříbrné kurantní nominály, které byly snadno rozpoznatelné a obchodně použitelné napříč hranicemi. Jednotnost však nebyla chápána jako jednotný vzhled: jednotlivé státy mohly používat vlastní motivy a panovnické portréty, ale musely dodržet stanovený standard kovu a váhy. Vedle stříbra smlouva připustila i společné zlaté obchodní mince (korunu a půlkorunu), ovšem jádrem systému zůstával stříbrný standard.

Spolková měna tak představovala praktický kompromis mezi politickou roztříštěností a hospodářskou potřebou sjednocení. V každodenní realitě pomohla omezit zmatky v přepočtech a posílila důvěru v „velké“ stříbrné mince užívané v obchodě. Dlouhodobě ale byla závislá i na stabilitě veřejných financí a na měnové disciplíně jednotlivých států. Přesto se Vídeňská smlouva z roku 1857 řadí k nejdůležitějším evropským měnovým dohodám 19. století a její dopady jsou v numismatice čitelné na ražbách tolarů a zlatých i stříbrných nominálů této éry.

Standard, mince a praktické fungování

Spolková měna byla postavena na jednoduché myšlence: hlavní stříbrné mince měly mít sjednocený kovový základ, aby byly vzájemně srovnatelné a přijatelné v širším prostoru. Základem bylo 500 g jemného stříbra, z něhož se v jednotlivých oblastech razil stanovený počet jednotek. Díky tomu bylo možné vyjádřit pevný vztah mezi tolary a zlatými v různých zemích a používat je v obchodních transakcích bez složitých místních „kurzů“.

V praxi se v numismatice nejčastěji setkáte s pojmem spolková měna právě u Vereinstaleru. Pro identifikaci je důležité sledovat mincovní značku, rok, stát emitenta a dodržení standardu, zatímco obrazová stránka se mohla lišit podle panovníka či zemské tradice. Mince z této měnové unie tak mají společný ekonomický „jazyk“, ale často různý výtvarný výraz. Vedle velkých stříbrných nominálů existovaly i menší díly a měděné drobné, jejichž oběh byl obvykle více vázán na konkrétní území, protože drobné mince bývají v měnových uniích nejcitlivější oblastí (kvůli rozdílné kupní síle a riziku přelévání drobných peněz mezi státy).

Pro sběratele a zájemce o dějiny peněz je spolková měna zajímavá tím, že stojí na pomezí „starých“ regionálních soustav a pozdějších národních měn. Na jedné straně navazuje na tradici tolaru a zlatého jako kurantních mincí, na straně druhé už pracuje s moderním, metrickým váhovým základem a s mezinárodně použitelným standardem. Právě proto se s ní často setkáte při popisu rakouských i německých ražeb druhé poloviny 19. století.