Vladislav I. Lokýtek

Vladislav I. Lokýtek byl polský král vládnoucí v letech 1320 až 1333, který po letech roztříštěnosti obnovil polské království a královskou korunu. Jeho přezdívka Lokýtek, v polštině Łokietek, znamená loket a odkazovala na jeho malou postavu, která kontrastovala s jeho velkými politickými ambicemi a úspěchy při sjednocování polských knížectví.

Historie

Vladislav I. Lokýtek se narodil kolem roku 1260 jako syn kujavského knížete Kazimíra I. a Eufrosiny Opolské. Pocházel z kujavské větve piastovské dynastie, která vládla pouze malému knížectví v centrálním Polsku. Po smrti otce v roce 1267 zdědil společně s bratry část Kujavska, konkrétně Břest Kujavský. Mladý Vladislav vyrůstal v době největší roztříštěnosti Polska, kdy bývalé království bylo rozděleno na více než dvacet samostatných knížectví. Jeho mládí bylo poznamenáno neustálými boji mezi piastovskými knížaty o jednotlivá území a vliv.

Politická kariéra Vladislava začala v roce 1289, kdy po smrti bratra Leška Černého získal Sandoměřsko a část Krakovska. Krakov, bývalé hlavní město a sídlo polských králů, se stal hlavním cílem jeho ambicí. V roce 1291 se poprvé zmocnil Krakova a velkopolský kníže Přemysl II. ho uznal za svého nástupce v Malopolsku. Když byl Přemysl II. v roce 1295 korunován prvním polským králem po téměř dvou stoletích roztříštěnosti, Vladislav se stal jeho hlavním spojencem. Po Přemyslově vraždě v roce 1296 se Vladislav pokusil převzít jeho dědictví, ale narazil na odpor českého krále Václava II., který si také nárokoval polskou korunu.

Václav II. Přemyslovec využil podpory části polské šlechty a německých měšťanů a v roce 1300 se nechal korunovat polským králem. Vladislav musel uprchnout do Uher, kde hledal podporu u krále Ondřeje III. Následujících pět let strávil v exilu, odkud organizoval odpor proti české nadvládě. Po smrti Václava II. v roce 1305 a zavraždění jeho syna Václava III. v roce 1306 vymřela dynastie Přemyslovců a Vladislav se vrátil do Polska. Postupně dobýval jednotlivá knížectví - nejprve Sandoměřsko, pak Krakov a nakonec část Velkopolska. Jeho úspěch spočíval v získání podpory drobné šlechty a duchovenstva proti německým patriciům ve městech a magnátům podporujícím cizí kandidáty.

Rozhodující moment nastal v roce 1318, kdy papež Jan XXII. potvrdil Vladislavův nárok na polskou korunu. Papežská podpora byla klíčová pro legitimitu jeho vlády. Dne 20. ledna 1320 byl Vladislav slavnostně korunován v katedrále na Wawelu hnězdenským arcibiskupem Janislavem. Korunovace se konala za účasti většiny polských knížat a prelátů, což symbolizovalo obnovení polského království po 44 letech od korunovace Přemysla II. Ve věku šedesáti let se Vladislav konečně stal králem, ale jeho království zahrnovalo pouze Malopolsko, Kujavsko, Sěradz a Leczyci. Velkopolsko, Mazovsko a Slezsko zůstávaly mimo jeho kontrolu.

Vladislavova vláda jako krále byla poznamenána neustálými válkami o udržení a rozšíření území. Největší hrozbu představoval řád německých rytířů, který ovládl Pomořansko a Prusko. V roce 1327 křižáci napadli Polsko a zpustošili Kujavsko a Mazovsko. Vladislav je porazil v bitvě u Plovců, která se stala symbolem polského odporu proti německé expanzi. Další konflikt vedl s českým králem Janem Lucemburským, který si nárokoval polskou korunu jako dědic Přemyslovců. Jan Lucemburský získal lenní sliby od většiny slezských knížat, čímž Slezsko fakticky odpadlo od Polska. V roce 1329 Jan napadl Polsko, ale Vladislav ubránil Krakov.

Vladislav I. Lokýtek zemřel 2. března 1333 v Krakově ve věku přibližně 73 let. Přestože nevládl celému historickému polskému území, zanechal svému synu Kazimírovi III. Velikému konsolidované a mezinárodně uznané království. Jeho největším úspěchem bylo obnovení polské královské koruny a vytvoření základů pro obnovu polské státnosti. Pohřben byl v katedrále na Wawelu, kde jeho gotický náhrobek patří k nejvýznamnějším památkám polského středověkého umění. Lokýtkova vytrvalost a politická obratnost v nepříznivých podmínkách si vysloužily obdiv současníků i pozdějších generací.

Mincovnictví za Vladislava Lokýtka

Vladislav I. Lokýtek provedl důležitou měnovou reformu, která obnovila ražbu polských královských mincí po dlouhé přestávce. Do jeho vlády existovaly pouze regionální knížecí ražby různé kvality a hodnoty, což komplikovalo obchod. Lokýtek zavedl jednotný královský denár, který se stal základní mincí obnoveného království. Tyto denáry se razily v Krakově a nesly na averzu královskou korunu s opisem WLADISLAVS REX, na reverzu pak polského orla s rozepjatými křídly. Kvalita těchto mincí byla vyšší než předchozích knížecích ražeb, obsahovaly více stříbra a měly standardizovanou váhu kolem 0,3 gramu.

Lokýtkovy mince odrážely politickou situaci jeho vlády. Na rozdíl od bohatě zdobených mincí jeho nástupce Kazimíra Velikého byly Lokýtkovy denáry jednoduché, s minimalistickým designem. To odpovídalo ekonomické situaci země vyčerpané válkami. Přesto jejich zavedení mělo velký symbolický význam - po desetiletích roztříštěnosti opět existovala jednotná polská královská měna. Vedle denárů se razily také půlgroše zvané kwartníky, které obsahovaly více stříbra a sloužily pro větší platby. Lokýtek se také pokusil razit groše podle vzoru českých pražských grošů, ale nedostatek stříbra a technické problémy vedly k jejich omezené produkci. Jeho měnová politika položila základy pro rozsáhlou mincovní reformu jeho syna Kazimíra III., který zavedl krakovský groš jako hlavní polskou obchodní minci.

Zajímavosti

• Vladislav Lokýtek měřil údajně pouze 150 centimetrů, což bylo málo i na středověké poměry
• Jeho manželka Hedvika Kališská ho přežila o 6 let a jako královna vdova razila vlastní mince
• Lokýtkovy denáry byly tak vzácné, že jeden originál se dnes cení na desetitisíce eur
• Podle legendy se Lokýtek ukryl před Čechy v jeskyni u Ojcówa, kde ho chránila pavučina utkána přes vchod