Wettinové

Wettinové byli významný německý panovnický rod, který po staletí vládl v Sasku a patřil k nejmocnějším dynastiím střední Evropy. V dějinách jsou spojeni s rolí saských kurfiřtů, s rozdělením na albertinskou a ernestinskou větev a s bohatou tradicí mincovnictví, zejména v období tolarů.

Historie

Wettinové odvozují jméno od hradu Wettin na řece Saale. Jako šlechtický rod se prosadili ve středověku, kdy postupně rozšiřovali svůj vliv ve východní části Svaté říše římské. Klíčovým zlomem bylo získání Míšeňska a později i Saského vévodství, čímž se rod zařadil mezi nejvýznamnější říšské knížecí dynastie. V době, kdy se moc v říši opírala o držbu zemí, lenní vztahy a schopnost vytvářet stabilní správu, dokázali Wettinové využít hospodářského potenciálu svých území i strategické polohy na obchodních trasách.

Největší prestiž získali Wettinové díky saskému kurfiřtskému titulu. Kurfiřti patřili k úzké skupině vládců, kteří měli právo volit římského krále (později císaře), a tím měli v říšské politice mimořádnou váhu. Sasko se v raném novověku stalo jedním z nejbohatších a nejlépe spravovaných území říše, mimo jiné díky rozvoji hornictví v Krušných horách. Právě stříbrné doly a z nich plynoucí příjmy posílily finanční a politickou sílu rodu a umožnily velkorysé investice do dvorské reprezentace, vojska i správy.

Zásadní moment představovalo rozdělení rodu roku 1485 tzv. lipským dělením. Wettinové se rozdělili na dvě hlavní linie: ernestinskou a albertinskou. Ernestinská větev držela původně kurfiřtskou hodnost, albertinská spravovala jiné části Saska. Situace se však změnila v 16. století během reformace a následných konfliktů v říši. Po porážce ernestinské větve ve šmalkaldské válce (1546–1547) přešel kurfiřtský titul na albertinskou větev. Tím se natrvalo změnilo politické těžiště rodu: albertinská linie se stala hlavní saskou vládnoucí větví, zatímco ernestinská se rozdrobila do řady menších durynských vévodství.

V dalších staletích si Wettinové udrželi význam nejen v německém prostoru. V 19. století se členové rodu objevují i na evropských trůnech mimo Německo, což ukazuje dynastickou pružnost a schopnost vytvářet sňatkovou politiku v prostředí moderních monarchií. Přesto zůstává jádrem „wettinské“ identity Sasko a jeho kulturní a hospodářská tradice, spojená mimo jiné s Drážďany jako dvorským centrem.

Panovnické větve a mince Wettinů

Wettinové jsou pro numismatiku mimořádně důležití, protože Sasko patřilo k hlavním mincovním oblastem střední Evropy. S rozvojem krušnohorského hornictví se saské mincovnictví stalo vzorem pro ražbu velkých stříbrných mincí: právě zde vznikaly kvalitní zlatníkové groše a později se na ně navázalo ražbou prvních jáchymovských tolarů v sousedních Čechách. Saské standardy a zkušenost s produkcí stříbra byly jedním z klíčových předpokladů „tolarové revoluce“ 16. století.

Mince wettinských zemí se v průběhu staletí měnily podle toho, jak se měnil politický rámec (kurfiřtství, království) i měnové soustavy. Na ražbách se objevují portréty saských vládců, jejich titulatura, státní a dynastické znaky a často i bohatá heraldika. U ernestinských vévodství je numismaticky typická velká pestrost: menší státy razily mince v různých obdobích a v různých standardech, takže vzniká široké spektrum typů, které se odlišují nejen motivem, ale i kvalitou a účelem (oběh vs. reprezentace). U albertinské linie je naopak vidět větší kontinuita a „státní“ styl ražby odpovídající významu Saska jako velké říšské země.

Pro sběratele je užitečné vnímat Wettiny jako dynastii, u níž mince často slouží jako přesný chronologický klíč: titulatura (kurfiřt, král), znaky a letopočty umožňují dobře zařadit ražbu do konkrétního období. Současně jde o mince, na nichž je vidět propojení politické moci a zdroje kovu – hornictví nebylo jen hospodářství, ale základ státní síly. Právě proto patří wettinské ražby k nejdůležitějším materiálům pro pochopení mincovnictví raného novověku ve střední Evropě.